Prázdninové rozjímání
Moderní gymnastika podle mého názoru prožívá v posledním roce určitou renesanci, není to ani tak o úspěších reprezentace v tomto roce, ale spíše i o celkové změně přístupu ke sportu v Praze, i na celostátní úrovni.
Všechno to začalo s počátkem roku 2012, kdy byl poněkud hekticky schválen nový zákon o zdanění českého hazardu. Během roku 2012 už začaly peníze z hazardu plynout do jednoho inkasního místa a odpadla možnost hazardním společnostem, aby si samy rozhodovaly o tom, jaký „veřejně prospěšný účel“ podpoří. V minulosti totiž tato libovůle (snad bych i napsal ve spoustě případů „zlovůle“) umožňovala hazardním společnostem nejen podporovat ale i zakládat hodně spekulativní občanská sdružení, přes která peníze tekly tu tam – tu zase onam – ale většinou vůbec ne k účelu, který původně měly mít. Tak se sportu (ale i kultuře, charitě) ztrácely peníze, na které měl nárok.
Sportovci v minulosti museli ale „držet ústa“ – protože přeci měli Sazku, tu „zlatou slepici“, která snášela každý rok do českého sportu něco kolem jedné miliardy Kč. To sice ano, ale tahle slepička už svoje vajíčka neměla od přibližně roku 2008 tak zlatá, ale spíše vajíčka pomáhala splácet vysočanskou arénu, ze které lokální (i vrcholový) sport přílišný užitek už neměl.
Dluhová spirála Sazky se tak roztáčela až do otáček kvalitní centrifugy, která se zákonitě jednoho hezkého dne musela zastavit. Už nebylo jednoduše možné splácet enormní dluh, který stále narůstal. Nemluvě o tom, že Sazka rozhodně nehospodařila vskutku hospodárně, ale spíše všelijak jinak. Pan Hušák používal „heliktopéry“, stavěla se sídla u móře a sportovcům a tělovýchovným jednotám naopak bylo dáváno najevo, ať jsou vůbec rádi, že Sazku mohou vlastnit, že ještě pár stovek milionů pro sportovce přeci Sazka generuje. Ne úplně akceptovatelná situace pro silně podfinancovaný sport. Dokonce se vyskytovaly i politické názory, že si vlastně sport může za pozdější krach Sazky sám a že si tudíž má také z té šlamastyky sám pomoci. Částečně je toto tvrzení pravdivé, bohužel selhala kontrolní činnost orgánů, do kterých byli zástupci sportovců nanominováni k hospodárnému vedení Sazky. Tak se vlastně uplácelo a zavírala se ústa všem těm, kteří chtěli se situací něco dělat. Bylo jen pár nezkorumpovatelných, kteří byli nakonec na valných hromadách vždy „umláceni čepicemi“.
O příčinách výše nastíněné situace jsem už na tomto webu psal několikrát a asi nemá smysl se opakovat. Čas přeci běží dál a člověk má od přírody špatnou paměť, která postupem času špatné vzpomínky vytěsňuje a nechává si jen ty vzpomínky příjemné. I proto mají komunisté stále vysoké preference, přestože jejich režim trval čtyřicet let a poté (zejména) hospodářsky, ale i lidsky zkolaboval. Nemluvě o perzekucích, totální kontrole všeho a všech a apatii celé komunismem „vedené“ společnosti.
Zpět k původnímu tématu – peníze začínají do sportu plynout právě těmi kanály, kterými plynou v každé vyspělé zemi – od státu, od měst a obcí. V roce 2013 už tak obecní zastupitelé vědí, že, ač se to třeba části z nich nemusí líbit, že část z peněz nabytých z hazardu by mělo proudit k podpoře sportu, kultury, charity. Stále jsme samozřejmě v určité přechodné fázi a hodně se toho ještě mění tak zvaně „za pochodu“, ale určité pozitivní signály jsou již v dohlednu. Praha chce plošně podporovat celá sportovní odvětví a to převážně podporou trenérů mládeže. To je asi poprvé od revoluce, kdy si tohle naši političtí zástupci uvědomili. Lví podíl na tom má prosazování sportovní politiky na Magistrátu bývalým hokejovým brankářem Sparty Petrem Břízou (a jeho kolegy). Těžko si lze představit, jak trnitá musela být jeho cesta k prosazení vzniku nových grantových programů – zejména programu VIII., který má myslet právě na sportovní trenéry. Ani já jsem nelenil a v listopadu jsem pro oddíly pražské moderní gymnastiky tento grant prostřednictvím naší TJ podal, celkem díky tomuto grantu pražské oddíly MG dostanou na svoje trenéry cca 1,3 milionu Kč. Pro mě bylo vcelku nepochopitelné, že se do tohohle grantu nepřihlásily všechny pražské oddíly, ale jen některé, nicméně možná již byli v minulém roce všichni tolik apatičtí, že nevěřili tomu, že by grant mohl být nakonec takto úspěšný. Věřte, že to minimum informací, které mi musely oddíly pro žádání o tento grant dát, bylo pro ně otázkou možná pár minut. Já jsem měl samozřejmě s přípravou celého projektu nesrovnatelně více práce, ale co bych pro pražskou MG neudělal. Udělal by jiný klub pro všechny ostatní něco podobného? Na tuto otázku nechť si každý funkcionář pražských klubů MG odpoví sám.
Uvidíme, třeba o druhý ročník tohoto grantu projeví zájem více oddílů pražské MG. A když ne – co naděláte?
To, že je český sport v určité fázi obrody, je jasné. Cesta k takové obrodě však bude velice trnitá. Spousta funkcionářů se ve svých klubech drží „zuby nehty“ právě tak, jako se své funkce držel před pár lety pan Hušák a jeho parta – než byl konečně odvolán ze své funkce.
Musí však každý klub padnout na úplné dno, podobně jako padl na kolena český sport v roce 2010 a 2011, aby mohl dojít ke změně k lepšímu? Musí snad každý klub dojít do insolvence, aby teprve insolvenční správce mohl dané organizace napravit?
V občanských sdruženích je totiž velice složité přijít s nápravou. Vždy je tu totiž někdo, komu současný stav vyhovuje, kdo si tak může dělat svoje „kšeftíky“, na které byl po celá ta léta zvyklý. A po celá ta léta mohl využívat důvěry i nevědomosti „svých“ delegátů na valných hromadách své organizace pro prosazování svých zájmů. Každý, kdo se takovému funkcionáři postaví do cesty, je „rozvraceč“, „ničitel“ apod. Nepřipomíná vám to něco? Není právě český sport tím komunistickým odkazem, jeho odrazem, který v lidech zůstal? Schválně si udělejme přehled, kolik funkcionářů ze sportovních klubů či svazů, se drží při moci již nějakých 20 let i více. Schválně se podívejme na to, jak v některých svazech/klubech byly dělány pokusy o změnu – a jak tyto pokusy také končily…
Hlavou zeď neprorazíš. A když ano, bude Tě to stát obrovské úsilí. A spoustu modřin.
Ale má smysl udržovat zkaženou strukturu? Pro koho? Pro sportovce, nebo pro osobní prospěch toho, kdo je z této struktury živ?
Je to podobné jako s českou politikou. Všichni na ní nadáváme, máme chytrého, ale hodně bláznivého prezidenta, avšak ovládaného „démonem moci“. Nejsem žádným velkým zastáncem současné (nebo vlastně tedy už předchozí) vlády, ale pamatujeme si snad, že by za vlády některé jiné bylo vůbec umožněno prošetřit ty šílené kauzy, které obraly český stát o tak neskutečné a astronomické peníze? Stalo se někdy v minulosti, že by mohl být za své počínání některý se zástupců naší demokracie odsouzen, či alespoň stíhán? Kde k penězům přišel bývalý ministr Řebíček, který si koupil po své politické kariéře fotbalovou „Slávinku“? To nám nevadí/nevadilo?
Jasně, člověk má klid, média ho neobtěžují tím, že se dějí špatné věci. Ale ty věci se děly a teprve v posledním roce se začínají hýbat a začíná se poprvé v historii naší mladé demokracie ukazovat na viníky. Je to špatně, nebo dobře? Bylo by lepší, kdyby kauzy Opencard, letouny CASA, mýto atd. atd. spaly a nikdo by nebyl potrestán?
Ano, měli bychom více klidu se věnovat našim bohulibým činnostem. Ano, nemuseli bychom ani ztratit myšlenku nad tím, že v téhle zemi není něco v pořádku. Ano, nemuseli bychom se dívat na to, jak odvádějí podezřelé v poutech. Ale náš stát by byl postupně ničen, obírán, a to vlastně za našeho tichého přihlížení.
Co oči nevidí, srdce nebolí… Tak nějak se to píše v růžových knihovnách.
Chce to hodně síly postavit se struktuře a konat proti ní. Chce to hodně síly se každý den přemlouvat, aby člověk udělal něco proti tomu, co se děje. Kolik to muselo stát síly pana Kejvala (který by se se svými fungujícími firmami mohl na celý český sport pěkně vy…), aby se mu podařilo alespoň částečně český sport reformovat? S kolika diletanty úpěnlivě se držícími svých korýtek se musel dát do křížku?
Ale zvládl to. Český olympijský dům na OH byl de facto naším Expo exponátem na olympijských hrách. Zahraniční novináři, sportovci, ti všichni si tam chodili odpočinout a podívat se na lehce idealistický pohled na Českou republiku. Izolovaný ostrůvek určité naděje, který hlásal, že to tady v Česku přeci jen není tak špatné.
Na OH udělal ČOV obrovskou práci i pro českou diplomacii.
Teď nechci tvrdit, že je v novém vedení českého sportu vše růžové a idylické, ale je tu spousta pozitivních signálů, které naznačují zlepšení.
Kolik se najde lidí, kteří místo toho, aby seděli doma a užívali si „svých starostí“, vezmou do ruky meč a pokusí se něco změnit? Kolik je těch, kteří to již zkusili, a zklamali se a raději to pak nechali být?
Je jedno, jestli člověk píše o českém sportu, politice, všudypřítomném „kšeftíkování“ a podvádění, o moderní gymnastice, o kultuře. Češi jsou prostě na rozcestí. A buď budou nadále přihlížet, anebo se do toho opřou a změní to. Ale to nepůjde samo, nebude to muset udělat „pár hodných blbců“, od kterých se v případě potřeby „dají ruce pryč“. Chce to vzít tu zodpovědnost na sebe. Na každého z nás. Protože nikdo jiný, než my sami to neudělá. Protože – a to je bohužel tvrdá pravda – to zlo je v konečném důsledku v každém z nás, každého z nás se přímo dotýká. Někdo se z něj zblázní, někdo alespoň přispěje pětistovkou na obnovu ZOO Trója po povodních (v domnění, že „má na dobré skutky splněno“), někdo to nechá „na jiných“ (rádo se říká „na mladších“) – hlavně ať s tím nemá žádné starosti a práci navíc.
Vstát, jít do práce, odkroutit si to svoje, zanadávat si u píva, o víkendu svíčková a dobrou noc, milý živote na planetě Zemi. Zkusím to zase příště. Třeba na jiné planetě. Nebo v jiném vesmíru. Budeme pořád utíkat před sebou samými, dokud neskončí ten celý „bráhmanský rok“ (cyklus vzniku a následného zániku vesmíru. A jak dlouho podle východních mystiků tenhle rok trvá? Představte si krychli o hraně 1km z nejkvalitnějšího italského mramoru. Po zemi okolo této krychle chodí mnich, který se občas letmo svým hedvábným pláštěm dotkne krychle. Asi tak v půlkilometrové výšce létá okolo krychle kolibřík, který občas svým křídlem o krychli zavadí. Dokud se erozivním působením kolibříka a mnicha celá ta krychle „nerozpustí“ až do posledního zrnka prachu, do té doby trvá bráhmanský rok, nebo také „věčnost“.).
Pěkně se schovat a hlavně moc nevyčuhovat z řady…
Víte, co je pro mě inspirací, co se sportu týče? Florbal.
Já ten sport nikdy moc nemusel, kluci se tam honí za plastovým míčkem, který náš pes rozkouše za přibližně půl minuty, ale – ten „spirit“ toho sportu ho dostal tam, kde dneska je.
Prostě parta mladých chlapů v devadesátých letech přivedla v Česku ten sport k životu. Byli to lidi, kteří měli ideály, kteří chtěli sport dělat jinak. Nechtěli se přidružovat k nějaké té struktuře, založili si svou, idealistickou, strukturu. A ono jim to vyšlo.
Dnes je to sport snad číslo tři v ČR. Za patnáct let, možná ještě méně.
Proč? Protože ten sport je veden úplně jinak, než jiné české sporty. Funkcionáři se mezi sebou znají, pomáhají si, vymýšlí nové věci, umí marketing, umí najít partnery, umí nadchnout (a nezklamat) mládež. I když je ten sport vcelku jednoduchý a vlastně je určen pro každého (velká výhoda) a brankář v něm vypadá trochu jako „lemro“, díky tomu, že je dobře vedený, se dokázal dostat tam, kde dnes je. A pozor – tím vůbec nechci ten sport nijak snižovat – dnes je díky tvrdé práci jak funkcionářů tak samozřejmě sportovců na úrovni všech jiných vrcholových sportů.
Mají jiné sporty potenciál vyprodat na své finále vysočanskou arénu?
Já věřím, že ano. I moderní gymnastika by to podle mě zvládla.
Fajn prázdninové dny všem příznivcům našich moderních gymnastek přeje
Daniel Holý
