Mistrovství České republiky ve společných skladbách
V sobotu se uskutečnilo v Ostravě Mistrovství České republiky ve společných skladbách a já mám zase tu milou povinnost o tomto Mistrovství napsat pár (stovek) řádek.
Víte, je to složité. Člověk lítá přes den v práci, večer přichází „gaučink“ a donuťte se pak ještě sednout na takové tři hodinky k počítači napsat svoje dojmy ze závodu. Na druhou stranu – může to vypadat jako můj záměr, ale není – vždycky takhle po nějaké „akci“ vidím, že na stránky chodí spousta návštěvníků a já je nechávám čekat. To mi nedělá radost, takže se nakonec stejně rozhodnu psát a psát a psát. Protože to možná někoho pohladí, někoho nabudí, někoho samozřejmě i naštve – i když se snažím psát vždy tak, abych někoho neurazil, někoho se náhodou nedotknul apod.
Na MČR, protože se konalo v našem třetím největším městě (rozlohou snad ale druhém největším), jsme jeli už v pátek. Podařilo se nám zařídit hotel Park Inn, čtyři hvězdy a stavba roku 2008 na Ostravsku. Velice důstojné místo k jednonočnímu odpočinku, nakonec jednoho z nejúspěšnějších klubů letošního Mistrovství. Ale k tomu se teprve dostaneme.
Na celé Zemi, věřím, probíhají změny. Sami si toho všimněte, kolik lidí teď prahne po duchovním (jak by napsal Lev Tygr „duch hovním“) vzdělání, jen je teď dostupného v knihkupectvích tolik „duchovního balastu“, že ale spousta lidí místo, aby šla „rovnou k cíli“, čte více či méně o věcech, které dogmatizují více, než ateismus. A protože i současné děti a mládež jsou podle mého názoru jiné, než jejich rodiče a prarodiče, cestou na MČR projevily naše gymnastky zájem se dozvědět něco o tom zajímavém konci roku 2012 a co že by nás jako teda mohlo čekat. Bavili jsme se a bavili, cesta nám příjemně utíkala, až nakonec jsme došli k závěru, že bychom se neměli ničeho bát – a že i kdyby nakrásně ten Pámbů nás chtěl toho 21.12. „vymazat z planety“, tak proč se kvůli tomu stresovat – stejně bychom s tím ani v nejmenším nic nenadělali. Nicméně můj názor není takový, že je nutné mít depresi, můj názor byl konfrontován s názory našich dětí a nakonec jsme vlastně i došli nějakého konsenzu. Baví mě, že to děti zajímá – baví mě, že alespoň děti věří tomu, že je načase, aby se to tu zlepšilo. A to je dle mého názoru to, co by měl ten konec roku 2012 „rozseknout“.
Nicméně – ubytování a vše okolo proběhlo OK, a tak jsme všichni mohli povečeřet a soustředit se na ten další „velký den“ v tomto roce, který náš oddíl čekal.
Závody se konaly „na zimáku“ v Porubě, musím uznat, že to byl velice dobrý tah MČR uspořádat právě zde. Ten prostor je totiž opravdu veliký, hlavně rozcvičovací prostor se čtyřmi plochami byl vynikající – a děvčata se tak nemusela na závodech „umlátit“ obručkami.
Organizátoři z SSK Vítkovice, poměrně malého klubu, zvládli přípravu opravdu dobře – a je vidět, že manažersky jsou schopní navázat komunikaci se sponzory, s municipalitami a dalšími – to je něco, co je u profi týmů, které připravují sportovní akce, maximálně žádoucí a pokud má akce za něco stát, bez kvalitního manažerského týmu to nejde. Já jsem schopen ocenit právě ty detaily – několik kamer, on-line přenos… To je prostě všechno práce, kterou málokdo vidí a které si málokdo všimne. Protože znáte to – lidé jsou naladění tak, že si nevšimnou toho, co funguje, ale všimnou si většinou jen chyby. Já chci ocenit právě to, že závod byl de facto bezchybný.
Náš chodovský kotel byl nakonec asi nejvíce slyšet. Je to fajn, že jezdíme na závody Skálobusem, je to fajn, že zájem o náš oddíl neupadá, naopak se náš tým fanoušků rozrostl o fajn maminky „Marušek“. Tak nám závody, ač znovu náročné, ubíhaly docela dobře.
Ale teď už k závodu.
Naše juniorky A byly jasnými favoritkami na titul. Tým složený z účastnice MEJ, závodnice o MEJ bojující, dvou účastnic úspěšného Cefta Cupu, a hlavně tří závodnic, které titul obhajovaly z minulého roku – to byla prostě extrémně nadupaná skupina.
Juniorská kategorie byla letos poměrně vyrovnaná – a výkony byly dobré, skladby z TOP pětky nechybovaly nijak výrazně – zejména ve druhém, finálovém provedení.
Jen telegraficky – moc se mi líbil jeden prvek budějovického Máje – a popíšu ho slovy naprostého gymnastického laika – chlapa. Možná jste si všimli toho, že v jedné části sestavy závodnice vyhazuje obruč, běží k ní, jako by jí chtěla chytit, ale vprostřed závodního pole na ní čeká skupina kolegyň „na zvedačku“. Tahle závodnice, ač běží za obručí a klame naprosto diváka, nakonec skončí „zvednuta“ a její obruč chytá její kolegyně stojící jakoby opodál. Bombastická a efektivní věc – taková vlastně „past na diváka“. A já se do ní chytil dvakrát. Proto mě to tak pobavilo a zároveň zaujalo. A věřte, že jeden prvek si ze sestavy jen málokdy pamatuji. Budějice skončily nakonec třetí.
Druhé místo patřilo brněnské Moravské slávii, která podle mého názoru pro letošní juniorskou kategorii zvolilo strategii „v jednoduchosti je krása“ – jejich skladbu se však v druhém provedení podařilo zajet tak bezchybně, až to vyráželo dech – rozhodčí nakonec přisoudily této skladbě druhé místo.
Čtvrté místo juniorské kategorie nakonec patřilo našemu týmu B. Víte, tahle společná skladba se málem ani nedala dohromady. Byl tam pořád problém – tu s trikoty, tu s docházkou – ale poslední měsíc se tenhle tým jakoby změnil. Transformoval se v skladbu, která moc chtěla a lišácky „útočila se zadních pozic“. Děvčata první provedení až na jedno zaváhání zajela výborně, chodovští je notně podpořili a nakonec do finále postoupila ze šestého místa. Z místa „černého koně“ pro finále. A pokud to byl ze stran dívek tah chtěný, pak se jim povedl na sto procent. Přestože jsme do konce závodu nevěděli, kolik vlastně děvčata za své finálové vystoupení dostala bodů, nakonec jim bezchybné provedení druhého provedení přineslo konečnou čtvrtou příčku. To není pouze velký úspěch, je to něco, co těmhle holkám dá, doufám, sebevědomí do dalších gymnastických sezon. Na holkách bylo vidět, jak byly na jednu stranu překvapené, ale na druhou stranu šťastné. Prostě to zvládly. A to jim dnes nikdo nevezme. Jsou čtvrté na Mistrovství České republiky. Ve velké konkurenci kvalitních týmů. Paráda.
No ano, Vy, co jste dočetli až sem, víte, že teď přijde oslavný chorál na první místo. A on opravdu přijde. Skladba našich juniorek A ve složení Adéla Javůrková, Aneta Ježová, Belinda Königová, Tereza Lohynská, Lenka Široká a Anna Tomková získala mistrovský titul. Juniorskou kategorii tak opanujeme druhý rok, „z bedny“ jsme neslezli, pokud se nepletu, už pět let. Z těchto pěti let máme bilanci tři zlaté a dvě stříbrné.
Já jsem si říkal, že pokud nebude něco proti nám, děvčata zacvičí, titul nám nikdo nemůže vzít. Skladba Diablo Rojo, kytarovka španělské provenience (hudbu dodala a našla Jana Moers Veselá), skladba, kterou opět choreograficky dala dohromady Iveta Šimůnková, s pomocí dalších trenérů. První provedení. Naše ruce ještě nebyly „vytleskané“, naše hlasivky ještě fungovaly. To ještě nevěděly, jaký „céres“ v sobotu dostanou.
Holkám začala hudba, žádná složitá první póza, spíš výraz, který má vzbudit očekávání u všech fanoušků. Hned od začátku to ale jede, nevíme, jestli máme tleskat pokaždé, když se něco povede, nebo do rytmu a už vůbec ne, jestli každý takt, nebo každý druhý…
K tomu řveme, vískáme, klejeme (ne to ne), držíme palce… A první skladba je u konce. Bezchybně. Známka přes 22 bodů. Suverénní první místo po prvním sledu. O to větší nervy ale, aby to děvčata udržela.
Druhé provedení.
Ruce o poznání unavenější, hlasivky už taky, ale pořád máme „morál“ fandit. První póza, zase to očekávání, vzduch se dá krájet.
Jen ty holky mi přijdou tak v pohodě, že to ani není normální… Dobrá práce jejich trenérů Ludvíka V. a Ivanky H., že je připravili takhle „do pohody“.
A už to začlo, první „házecí galimatyáš“ je za námi, děvčata strhávají celou halu na svou stranu. Jedou jako tank. Kdyby se jim postavil někdo do cesty, s úsměvem ho udupou. Úsměvy jsou všudypřítomné, žádný koncentrační „poker face“ naše děvčata nepředvádí. Ta skladba je totiž baví. Stejně jako nás. Je uvolněná, taneční, extrémně náročná, ale na sebe navazující tak, že to vypadá, jako by vlastně holky neměly žádnou práci. Přicházíme až ke konci, stále je to bomba, stále křičíme, držíme, chytáme, tleskáme.
Přichází moje oblíbené „ťupy ťupy“ – pauza – a taneček… Nakonec se to všechno pochytalo, a přichází finále, závěr a….
OVACE.
Všichni víme a věříme, že je to tam. Že to tam musí být, protože kdyby to tam nebylo, svět by se asi opravdu řítil do záhuby. Ale ne.
Čekáme a čekáme na známku. Holky se objímají, mají radost, mávají, my jsme dojatí, je to prostě fajn. Celkově.
Hypnotizujeme ne Hodonínský Horizont, ale výsledkovou projekční tabuli.. Když se nám před ní postaví kameraman, mám chuť po něm hodit knoflík od bundy. Dobrý, už točí něco jiného.
Výsledná známka naskočila – a – JE TO OPRAVDU TAM!!
Druhý titul v řadě, zlato o parník, zlato zasloužené a oprávněné. Zlato vybojované, zlato plné enthusiasmu.
Adélo, Andulko, Anetko, Belindo, Lenko, Terezko, ale i Julčo, Kačko, Nikolko, Terezko, Viktorko – DĚKUJI.
Dopolední úkol splněn.
Jde se na oběd. My jsme nakonec prožili jedno gastronomické zoufalství v pizzerii u stadionu, už druhé během dvou dní, páteční večeře byl také průser. Asi špatný výběr hospody. V obou případech.
Odpolední část už pro mě osobně nebyla tak nervově vypjatá. Naše děvčata mohla totiž hlavně překvapit. A to se také v plné míře splnilo.
Víte, naše Marušky, to je tým děvčat, ke kterým mám hodně silný vztah. Začaly u nás docela pozdě a musely tak makat, aby se někam dostaly – a nakonec dostaly. Po mé minulé reportáži z Brna bylo statisticky jasné, že budou patřit k favoritkám Mistrovství. A to se také nakonec potvrdilo.
Je to skupina holek bez Ega, skupina holek chytrých a hodných. Přitom mají také týmového ducha. „Hlavou“ týmu je budoucí prezidentka ČR Johanka, krkem Maruška a do role šéfa se nakonec dostala i Tarja. „Odmakat“ to tam tak musí Jennifer, Linda a Lucka.
Maminky těchhle holek jsou fakt fajn, vždy se snaží pomoci, přijde mi dokonce, že je ta pomoc našemu oddílu i baví. Jsou iniciativní, chápavé a (zatím) bez velkých očekávání a schopné snést prohru svých dětí – takových rodičů moc není. Jsou to maminky ve sportu, jaké mají být. A moc si přály, aby jejich holky konečně mohly stát na stupínkách, které znamenají (gymnastický) svět.
Naděje mladší, jakožto předvoj vyvrcholení závodu, šly pouze jedno provedení. Jedno, které rozhodne. Holky šly na řadu se šťastnou třináctkou. Všichni jsme napružení, naše týmy juniorek se připojily do chodovského kotle, seniorky fandí z rozcvičovacího prostoru.
Holky jdou na to. Na jejich skladbě oceňuji především to, že je postavená jako PRO DĚTI, žádné neadekvátně svůdné pózy jako u Jumbochicks, žádné „dramatické výrazy“ pro dospělé. Prostě skladba dětí, které mají radost ze cvičení. V našem klubu si těch dramatických póz ještě v seniorkách užijí ažaž. Skladba těžká, ale zábavná, pohodová. Nástup – a už to jede – holky se bijou, makají, k tomu je to baví – my zase tleskáme, křičíme (už není čím)… Konec je tady. Jejda. Ony to zvládly.
Jejda, jejda. Ony možná opravdu budou na bedně.
Jejda. Zatím nejvyšší známka kategorie, přes 17 bodů, poměrně o dost více než u konkurence.
Tak to je úlet.
Čekáme, jak kategorie dopadne – a – nakonec se přeci jen najde vyzyvatel, který naší skladbu porazí. Jsou jím pražské přebornice ze Sokola Praha VII. Skladba pražského Sokola je srovnatelná s tou naší – prostě dvě vyrovnané skladby. Dle názoru odborníků je však skladba Sokola Praha VII. o chloupek lepší. Neptejte se mě proč – ale to je prostě sport. Holky ze sokola to zajely také výborně a nakonec naší skladbu o pár desetin zaslouženě porazily. Nás může však těšit, že zlato i stříbro míří do Prahy.
Gratulace sokolu.
Ale hlavně – GRATULACE MARUŠKÁM!!!! Mají svojí první velkou medaili ze závodů. Ukázaly, že chodovská líheň je stále tady a pokračuje. Společně s nadějemi nejmladšími, které vyhrály letos Přebor, jsou budoucností našeho klubu.
Naše bilance je tak zatím úžasná – zlato, stříbro, brambora. Co víc si můžeme přát? Už jen, aby se vystoupení povedlo našim seniorkám.
Na ty se totiž divák těší nejvíce – jsou to přeci jen ženské, které už toho umí nejvíc.
Andrea, Andula, Eliška, Lída, Markéta, Martina, Sabina. To je náš tým, který stojí proti brněnskému „dreamteamu“ – závodnicím Gerychové, Hamříkové, Hegrové, Míčkové, Šebkové, Zámorské. Jak to dopadne? Bude to bitva. A bitva to také byla. Pro nás sice ne úplně dokonalá, ale rozhodně bitva, za kterou se nemůžeme stydět. Bitva, která nám přinesla první „malý skalp“ moravské slávie v historii.
Letošní kombinace náčiní – pět míčů a stuhy obruče – podle mého názoru – patří k vůbec těm nejobtížnějším kombinacím náčiní v historii. A podepsalo se to i na celém závodu.
Všechny seniorské skladby byly dobře připravené – třeba Trasko Vyškov mě osobně opravdu zaujalo tím, jak se jim jejich vystoupení povedla, hlavně to druhé. Naopak třebíčská skladba měla bohužel problém s tou šílenou kombinací stuhy obruče. Bohužel hned zkraje sestavy jim vznikl na stuze uzel, který se nepodařilo až do konce skladby rozmotat. Bylo nám jich fakt líto, bylo vidět, že byly na MČR výborně připravené, vždy patří k černým koním závodu, ale bohužel tahle sestava jim hrozivě zkomplikovala situaci. Skladba doplněná o Barboru Smíškovou z pražského Motorletu byla velice vyvážená, choreografie byly pěkné, ale bohužel štěstí nestálo na jejich straně. Když jsme na to koukali, říkali jsme si, proč si holky nevzaly náhradní stuhu (uzel na stuze de facto úplně zruší celou skladbu, většina prvků se pak nedá uznat) – ale znáte to – z hlediště se to dobře radí.
Hodně příjemně mě i překvapily plzeňské závodnice (město Plzeň mělo v seniorkách dvojité zastoupení) – jejich skladby byly moc dobré.
Naše seniorky šly z favoritek jako první. Ve stuhách a obručích, přestože naše únava a fandovská indispozice dosahovala krajních mezí, jsme fandili zase, co to šlo. Holky jely bezvadně, měly ale bohužel jedno zaváhání, které je stálo výbornou známku. Překročili jsme závodní plochu. Ta skladba je postavená prostě tak, že je to buď – anebo. Pokud se stoprocentně podaří, rozhodčí jí také ohodnotí. Pokud se něco někde zasekne, má to samozřejmě vliv na celý zbytek sestavy. O to víc nás naše chyba bolela, protože jsme se blížili k úplnému konci sestavy. Známka byla zatím nejvyšší, skladbě se až na to jedno zaváhání opravdu nedalo moc vytknout.
Ale hlavní soupeři měli teprve přijít.
I brněnské závodnice však na tuto kombinaci náčiní doplatily. Jejich skladba byla o poznání nepovedenější než ta naše a nakonec jsme tedy po prvním sledu figurovali na úžasném prvním místě. Bylo velice pravděpodobné, že malou zlatou už máme doma – za právě stuhy a obruče.
Já jsem ale – začal věřit. Věřil jsem a věděl jsem, že naše míče umíme lépe než stuhy a obruče. Proto jsem začal věřit, že máme fakt velkou šanci, fakt velkou šanci na historické vítězství.
Holky nastoupily. Plná koncentrace. Po bouřlivém přivítání panovalo úplné ticho. Kdyby kolem proběhla myš, někdo by se na ní jistě obořil s významným „Pšt“.
Skladba začala. Drobné zaváhání hned na začátku – to by ale tak nevadilo. Děvčata se začínají dostávat do tempa. Začínají si to užívat. To je vždycky dobré znamení. Chodovský stroj jede. Fandíme, křičíme, jsme nadšení. Bohužel v krátkém intervalu přichází pád a k tomu ještě jeden – s překročením závodní plochy jak náčiní, tak závodnice. Víme, že je asi po nadějích. Holky docvičí. Ale my bouříme. Proč? Protože to bylo úžasné. Protože nás zase bavily. Protože se rozloučily s letošní sezonou i přes dvě zaváhání ve velkém stylu. Víme, že minimálně stříbro bude doma.
Míč (v pravém slova smyslu) je na straně moravské slávie. A dreamteam naší nabídky plně využil. Děvčata zacvičila přesně, bezchybně – a my víme, že se budeme muset před jejich výkonem sklonit. Děvčata získávají nejvyšší známku dne (do té doby měly nejvyšší známku dne chodovské juniorky) a je jasné, že o celkovém vítězi kategorie seniorek pro rok 2012 je rozhodnuto.
Velká gratulace vítězkám, prokázaly, že nejsou jen dobré, ale že jsou i psychicky odolné – nastupovat z druhého místa, když každý čeká vítězství, není lehké. Ale brněnské závodnice (v jejich týmu dvě pražské ze Sokola Praha VII.) to zvládly. A po právu jsou mistryněmi ČR.
Nás pak může hřát hlavně to, že si naše holky svou první zlatou ze společek náležitě užily, chodovský kotel se vlnil, tleskal nad hlavou, prostě dělal „kraviny“, všichni jsme si to užívali.
Nakonec jsme se sbalili a jeli domů. Další den strávený výhradně s moderní gymnastikou. Další den, na který budeme dlouho vzpomínat. I když, když se vyhrává, tak je paměť tak krátká… Budeme chtít zase více a zase vyhrávat a zase být o kousek lepší…
Protože jakmile se někdo dostane nahoru, dolů se mu nikdy nechce. Příští rok máme co obhajovat, máme na co navazovat. Naši trenéři zase budou pod tlakem očekávání, stejně jako naše gymnastky. Málokdo nám to bude přát. To je ale riziko, které rádi podstoupíme. To je riziko, které STOJÍ ZA TO podstoupit. S tímhle týmem trenérů a dětí to bude radost.
HALÓ – máme z letošního MČR pět medailí – dvě zlaté a tři stříbrné. Je ještě někdo takový?
Vzdejme hold všem závodnicím, které se letos MČR účastnily. Ony všechny napomohly české moderní gymnastice ukázat, že je to sport, který stojí za to dělat.
!!!GO CHODOV GO!!!
