MČR společek 2009 aneb vážně nevážné pojednání o profesionalitě
Je nedělní listopadové ráno, potichu si pouštím Kristoffersonovo „Sunday Morning Coming Down“, sedím u stolu ještě v pyžamu, koukám na facebook, odpovídám na jeden milý email, začínám kopírovat do notebooku fotky ze včerejšího mistrovství a v duchu si nad tou haldou obrázků přehrávám průběh včerejšího dne. Není to ale film, spíš mozaika vzpomínek….
Celý výjezd (již v pátek večer) do Budějovic na republiku byl vlastně jeden velký zážitek (tady jsem chtěl napsat, že to byl „jeden velký mejdan“, ale to by nevystihovalo úplně přesně tuhle událost). Krásné ubytování díky sponzorovi mistrovství, dobrá – i když poněkud pomalá – obsluha u večeře, následné spřádání plánů na další dny (bez ohledu na výsledek MČR), manufakturní výroba tří transparentů GO CHODOV GO!! (jen jestli to není moc honosné na těch pár slepených Áčtyřek…). Přátelské posezení u společného stolu s jedním nejmenovaným pražským klubem, vzájemné veselé hašteření spojené s doplňováním tekutin a odbornou diskusí o fotografování moderní gymnastiky – to bylo příjemné zakončení naší rodičovské předstartovní přípravy. Závodnice byly zahnány do postelí mnohem dřív a přijaly i tento nevděčný pokyn profesionálně.
Po příjezdu do haly jsme se vrátili do známého prostředí, které jsme si vyzkoušeli před několika týdny – proto nám už nedělal problém orientace v krásné hale. Věděli jsme, kde jsou záchody, kde se vybírá vstupné, kde jsou volné zásuvky pro nabíječky a kde se dá koupit párek v rohlíku. Díky milé nabídce hlavní organizátorky a jejímu profesinálnímu přístupu jsme s Juniorem byli ověšeni cedulkami „Host“ a mohli jsme se – v rámci pravidel – pohybovat blízko koberce a fotit a fotit. A tahle kartička měla i jinou výhodu – vysvětlím později..
Iveta nabrífovala profesionálního televizního komentátora – jaké jsou novinky v moderní gymnastice, poskytla mu jistě pár drbů ze zákulisí, napověděla mu, kdo že bude mezi favority soutěže Seniorek a připravila tak základ úspěsného profesionálního záznamu celé akce. Neprofesionálně zapůsobil pouze jeden postarší natahovač televizních kabelů, který se během finálové sestavy našich Nadějí motal kolem koberce. Ale on zůstal profesionálně klidný, ktežto já tiše a bezmocně zuřil… V hale byla vedle kamer televizních zase spousta kamer soukromých, foťáků všech značek, elkových objektivů, fandítek i transparentů – to všechno dodávalo celé akci atmosféru velké sportovní události. A ona to velká událost byla – protože se tu sešly ty NEJLEPŠÍ MODERNÍ GYMNASTKY ČESKÉ REPUBLIKY a bojovaly o tituly nejvyšší. Že někdo pak do diskuse na webu napíše, že v „juniorákách nebyla letos konkurence“, tak tam prostě nebyl, není profesionál (= nerozumí tomu) a nebo ať si dojde na oční (těch 30,- Kč poplatku mu klidně proti potvrzení proplatím…). To fakt neviděl/-a výkony Budějovic, Havířova a Gity – a Chodova? Podle toho blábolu bych si dokázal tipnout, kdo to napsal…
S profesionálnimi kameramany ČT4 jsem zapředl rozhovor na téma, jak si vybírají své objekty na koberci. I oni potvrdili, že když se jim závodnice líbí (kameramani jsou všichni muži…), tak téměř bezvýhradně sledují kamerou jen JI a je jen na režisérovi a střihači (nebo střihačce?), jak to potom v záznamu dopadne. Musím se přiznat, že některé závodnice se fotí velmi, ale velmi dobře…
S Juniorem jsme se snažili fotograficky pokrýt koberec a okolí tak, abychom měli – pokud možno – jiné fotky. (Pozn. slovo „pokrýt“ se mi moc líbí a převzal jsem ho z americké žurnalistické hantýrky, oni např. „pokrývají White House“.) Díky zázračné kartičce jsme byli přímo v centru dění a měli jsme oba možnost vstřebávat vibrace a emoce hodně zblízka – pod nohama se nám motaly fandící gymnastky a ty dokázaly vyluzovat ty nejječivější zvuky, jejichž hlasitost se blížila startujícímu letadlu. I diváky na tribunách byli hodně slyšet – žádné studené „zatleskání“, ale řev, troubení, ječení „máááááš!!, poóóóójď!! jóóóóóóóó!! Nazval bych je i pro jejich objektivitu profesionálními diváky – v tom dobrém slova smyslu. Když jsem slyšel po závodě dänikův hlas a viděl jeho červené umlácené ruce – viděl jsem před sebou fyzickou trosku. Ten mladík by měl mít zakázaný přístup na podobné události, jinak skončí na drogách. A nebo si tu drogu jménem moderní gymnastika už bere…
I trenéři jsou profesionálové, ale nevím, jak jsou na tom po včerejšku fyzicky. Psychicky jsou asi podobně jako já – jsou totálně vysáti tím klonem Mozkomora, který se v tomto případě jmenuje Gymnomor. Jak jsem viděl Markétu a Luďka, tak na tom nebudou moc dobře… Markéta – stála krok za mnou – totiž odcvičila všechny sestavy společně s chodovskými děvčaty a ještě u toho řvala jak tur „drrrrrrrrrrž!!!“, „půůůůůůůsť!!!!!“, „siloooou!!!!“ apod. Stál jsem kousek od ní a tak moc dobře vím, o čem mluvím… Škoda, že jsem k fotkám nenahrával zvuky… to by byl materiál…
Luděk po skončení sestav neskákal – jak se říká – metrdvacet do stropu, on skočil mnohanásobně víc, ruce mu letěly nahoru, řval opět jako tur… (Pozn. Oběma se omlouvám za ty zoologické termíny, ale jinak to nejde popsat. Já řval taky jako tur… hlavně po finále Pávic a už jsem se pro jistotu a ochranu svých investic naučil, že musím mít foťák na popruhu na krku, jinak bych ho vyhodil ke stropu nebo pustil na zem…). Iveta snad tentokrát nezbourala stoly s rozhodčími, ona totiž při „bazénu“ pomáhá skákat a chytat a padá na stranu (doleva…) – ale její podpatky a sukně ji moc pohybu neumožňovaly. Ale o to víc proživala celý závod… taky vím, o čem mluvím… A dámy Ivanka a Věra? Že by na tom byly psychicky a fyzicky lépe? Pochybuji…
Fotky jsou nakopírovány do notebooku a snažím se je roztřídit do kategorií. Koukám na ně a začíná mi běhat mráz po zádech…. Moje obavy se potvrzují… Noční můra všech fotografů se načiná naplňovat… Že by zklamal foták? Kdepak, Canon je dobrá značka. Snad nějaká chyba na paměťové kartě? Nee, žádný šum a rozmazání generované do fotek se nevloudilo. Co to s těmi fotkami je? Chybí tam jednou ruka, jindy hlava, pak je tam stuha bez gymnastky a nebo jen barevná čmouha jako důsledek strhnutí objektivu…
Setkal jsem na na závodě se skutečnými profesionály – viz výše. Jen já mám k tomuto označení dost daleko.
Fotit MČR, vědět o oprávněných ambicích všech našich sestav, mít na koberci dceru v sestavě Pávic, udržet si emoční odstup a hlavně udržet foťák v klidu – to prostě nejde. Moč jsem udržel, ale nervy ne. Nohy a ruce se mi klepaly, srdce bušilo, hlas přeskakoval, mozek nefungoval, neustále jsem si utíral mrkající oči. Tlak kolem 180/120, stav blízko infarktu… S focením a profesonalitou se to tedy nepovedlo. Tak zůstávám dál aspoň profesionálním otcem dospívající dcery, zato na plný úvazek… A to taky není špatné.
Eliško, Pávice a ostatní chodovské i nechodovské gymnastky, maminky, trenérky – promiňte. Fotky nestojí za nic… Chtěl jsem teď napsat omluvu, že „už to víckrát neudělám“. Ale udělám, nejsem totiž profesionální fotograf a mohu se to dovolit… Proto až budu zase na závodech a ucítím to mražení v zádech, až se mi začne zrychlovat dech a klepat se mi nohy, budu vědět, že kvůli tomu tam chodím. A fotky budou jaké budou. Chci být s touhle partou, s těmi na koberci i mimo koberec. Protože tohle vám žádná zážitková agentura nezajistí. To se nedá koupit, to se musí prožít, zažít, vidět, slyšet…
Takže – všem profesionálům zdar a GO CHODOV GO!
A zazvonil zvonec a podiovkové sezóny je konec!!!
