Klokan z letadla
Nebojte se, nejedná se o skrytou reklamu na nový film Marie Poledňákové nebo o reklamu na zájezd k protinožcům. Chci vám jen na pár řádcích dát vysvětlení k fotkám z Bohemka Cupu 2009. A na oficiální referát ze závodu si počkejte, byla tam spousta odborníků. Ale když tam nebyl specialista dänik, tak se asi nedočkáte…
Byl to takový hezký, malý, rodinný, spřátelený závod. Halu znám, proto jsem se tam těšil. Je tam dost světla od stropu, pečliví organizátoři umí v případě potřeby přisvítit halogeny, koberec mají hezky barevně neutrální – a navíc mají vzadu i ten s VIP barvou, tj. červený. Na to všechno jsem se těšil a nakonec to byl kámen úrazu. Zalehl jsem se svoji výbavou na souřadnicích „pravý dolní roh“, hodil na sebe maskovací nátěr a snažil se fotit. Ale ouha.
Od stropu pralo tolik světla, že chvílemi automatika (při nastavení preference clony) vyhodnocovala scénu dost nestandardně a slečny vypadaly buď jako „Somálky na pláži“ nebo jako „Eskymačky v tunelu“. A navíc jsem zjistil, že nefotím závodnici snažící se získat co nejvíc bodíků od rozhodčích, ale domácí závodnice, které se ve vzdálenosti 80 cm od koberce neustále rozcvičují a pilují svoji sestavu. Chvíli jsem váhal, jestli už závod začal a nebo jsme se nějak omylem připletli na trénink Bohemky. Ale moderátorka pokračovala v moderování, na ploše někdo cvičil, diváci občas zatleskali… takže to trénink asi nebyl. Bohemka po celou dobu závodu využila preference domácího prostředí a obsadila „nárazníkové pásmo“ mezi „centercarpet“ a „VIP nesmyslně pružícím kobercem“, kam se uchýlily ostatní závodnice. A s překvapením zjišťovaly, jak dobře a nebo jak blbě se na tom „trampolinokoberci“ skáče… ale hlavně že to je úplně jinak, než to bude na tom „správném“ koberci. Mně se ani fotky vůbec nelíbily. Proč? Na většině závodů se dá totiž najít směr, kde je minimum „rušícího pozadí“ – tj. nejsou tam lidi a jiné hemžení. Na Bohemce byly na jedné straně rozhodčí (OK), na dvou stranách diváci (OK) … a jedinou „volnou“ stranu obsadila – až ke koberci – Bohemka.
Vadilo to jenom mně, proto jsem se vyhrabal z parket, protáhl záda, zaklonil hlavu hledaje vhodné místo, sbalil tašku a šel na „balkón“. Nemám tyhle „fotky z letadla“ moc rád, i když jsme z podobné perpektivy fotili s Eliškou na Grand Prix Brno (a nedopadlo to zase tak špatně…) Ale obecně: tenhle pohled je takový „negymnastický“. Proč? Je to úplně jiný pohled na postavu (zkracuje nohy, cviky vypadají občas jak „rozpláclá žába“, závodnice se málokdy dívá do objektivu a často jsou to takové ty fotky „mámo, já to nafotim z tý tribuny na mobil, ať má ta naše holka ňákou památku“.
Jediné plus téhle nadhledové letadlové pozice je, že fotíte poměrně standardní pozadí (čímž nemyslím zadečky závodnic, ale koberec…) a občas „to“ (= závodnice) hodí zajímavý stín na koberec. Ale je tam zase riziko intenzity světla (jednou hodně, jindy málo – ale jak píše Ondřej Neff na svém webu: „není špatné světlo, je jen špatně připravený fotograf“) a nebo barvy světa (jinou barvu má světlo do slunce, jinou zase světlo slunce odražené od koberce a jinou světlo od halogenů od stropu). Takže pak máte závodnici v unikátním špičkovém dresu v top poloze (vysvětlí mi už konečně někdo, co je to ta „top“ poloha?), svítí na ní tři barvy světla… jak v cirkuse nebo na estrádě…
Proto na fotkách prosím omluvte „hru“ světel (berte to jako „umění“), s červeným nádechem do všech barev na VIP koberci nic nenadělám (ale jo, šlo by to, ale je to moc práce…) a ty přepaly vzniklé od slunečních paprsků berte jako pozdrav léta halovým sportům.
A jak se mi tedy nakonec fotilo? Dobře i nedobře, jako vždy. Některá sestava má bohužel fotek míň některá naštěstí víc… není to žádná diskriminace nebo preference nebo korupce ze strany maminek… je to fakt a nic s tím nenadělám…Vlastně nadělám… musím víc a líp fotit..
A k samotnému závodu? Velmi sympatické bylo, že rozhodčí nechaly jednu ze zapomnětlivých závodnic její sestavu zacvičit ještě jednou na konci sledu (když při svém vystoupení měla „okno“). Žádné diskuse kolem známek, závod měl spád, ceny pro všechny závodnice a diplomy jak za dva závody. Jen diváků málo… I chodovští měli místo svého tradičního kotle jen takový „kotlík“ – ale slyšet je bylo!!! Když jsem koukal na naše závodnice, tak mi to připadalo spíš jako „modelový závod v rámci tréninku a zkouška nových dresů“. Možná to byl úmysl – přijít, rozcvičit, obléct dres, zacvičit, převléknout, zacvičit, převléknout, zacvičit, dojít pro flašku (nebo pro tašku) a jít domů. Žádné „koučování“, jen vyvolávání „máš jít cvičit“, žádné napětí, žádné „ladění na poslední chvíli“ jako u konkurence… však to znáte. Holky si navzájem fandily, ale bylo to takové trochu „ospalé sobotní odpoledne“… Ale na bednu jsme se (ou, jste se..) vyšplhaly – BLAHOPŘEJU!!!, moc vám to slušelo a jako příprava na další závody ideální. Žádné nervy (i když i ta slzička tam ukápla)… a víc vám asi řekla paní Holá.
Takže – prohlížejte „Klokana z letadla“ a někdy příště!!
Váš fotogun
