Jak to tedy bude s českým sportem?
Vážení přátelé, vzhledem k tomu, že jsem v posledních měsících do problematiky financování českého sportu „zamotán“ víc, než většina jiných, pokusím se zájemcům alespoň částečně zprostředkovat, co se to vlastně s českým sportem děje a bude dít.
Jak všichni víte, českému sportu vyschl v uplynulém roce jeden z hlavních zdrojů jeho financování – problémy společnosti Sazka v roce 2011 skončily tím, že přešla Sazka do insolvence a další vývoj této kauzy všichni, kdož alespoň trochu sledujete naše média, jistě znáte. Co je však pro účely tohoto článku podstatné, je, že definivně vyschl zdroj financování českého sportu, který odváděl ročně hlavně na provoz sportovních zařízení něco kolem jedné miliardy Kč. Všichni z Vás, kdo pracují v nějaké TJ víte, že v letošním a už i vlastně loňském roce nepřišla dotace na provoz buď vůbec žádná, nebo jen nějaká ryze směšná. Kluby a Jednoty stojí tudíž před problémem, jak ufinancovat svůj provoz – většina z nich šetří, kde se dá, a postupně musí zvyšovat pro své oddíly pronájmy svých sportovních zařízení, aby vůbec byli schopni ufinancovat základní náklady – na vytápění, elektřinu apod.
Bohužel to ve spoustě klubů dnes vypadá tak, že sportovci v ČR trénují v naprosto „ruských“ podmínkách – čili v zimě, bez jakékoliv další podpory apod. V tomhle prostředí mají vyrůstat noví talenti.
V problematice sportu existuje obrovská spousta mýtů a polopravd, které kolují – a kolují bohužel i převážně u našich politiků, neznalých problematiky sportu jako celku. Prvním takovým mýtem je, že ČSTV byla organizace, která prostřednictvím svých krajských poboček „okrádala“ sportovce o peníze. A díky tomu je dnes vedeno ČSTV (např. u našeho pana ministra financí) v nemilosti a ČSTV obecně stojí de facto před ekonomickým krachem – jednoduše nemá na to platit ani svůj provoz, už vůbec ne odvádět ještě dotace jednotlivým klubům. Není totiž odkud.
Je důležité říci, že ČSTV vždy fungovalo a mělo fungovat jako základní platforma, která na základě transparentního klíče měla přerozdělovat peníze ze Sazky klubům a jednotám. Toto byla hlavní funkce ČSTV, která se dle mého názoru dařila naplňovat. To, že si v uplynulém roce na ní „smlsnuli“ její kritici – je věc druhá. Ano, ČSTV je organizací zastaralou, rozhodně by jí možná slušelo nové logo a možná i nový celý název, ale matérie jejího fungování byla jistě naplněna – ČSTV se svými krajskými sdruženími přerozdělovala peníze sportovcům, hlavně, jak již bylo zmíněno, na provoz jejich sportovních zařízení.
Problémem bylo (a to už jsme hodně daleko zpátky), že sportovci dostali od státu po revoluci „do rukou“ hazardní společnost, kterou si měli sami řídit. Asi těžko si lze představit, že sportovní manažeři, kteří mají hlavně zodpovídat za chod jejich vlastního sportovního odvětví, budou taktéž dobrými manažery hazardní společnosti – tyto dva světy – svět hazardu a sportu – jsou od sebe vzdáleny několik světelných let. A tak sportovci do čela Sazky „vyšvihli“ svoje zástupce, kteří zde měli působit hlavně jako kontrolní orgán celé společnosti a jejího „faktického a funkčního“ vedení – čili postupem času týmu pana Hušáka.
Ano, týmu pana Hušáka se podařilo během těch dvaceti let ze Sazky a jejích her udělat číslo jedna na našem trhu (to tolik zmiňované „zlaté vejce“), ale to šlo i de facto díky monopolnímu postavení tohoto subjektu na českém hazardním trhu (v některých oblastech) a také díky jeho silné politické (a z toho plynoucí korupční) pozici.
V České republice se po přelomu tisíciletí stala ve světě vlastně naprosto ojedinělá věc – čeští sportovci si sami a „ze svého“ postavili nejmodernější hokejovou arénu v Evropě. Ano, existovaly tehdy státní sliby, že bude-li s financováním výstavby problém, že politici určitě sportovcům pomohou (pod některými z těchto slibů byl podepsán i dnešní ministr financí pan Kalousek), ale jak to tak v České republice se sliby politiků bývá, zůstalo pouze u nich – pouze u slibů. Když se opravdu společnost Sazka dostala v souvislosti se splácením arény do dluhové krize, stát mu nepomohl – ba naopak začal argumentovat de facto v tom smyslu, že „co si sportovci nadrobili, ať si také sní“. To není moc dobrý přístup k „nátlakové skupině“, která v České republice čítá přes milion lidí (počet registrovaných sportovců v ČR).
No, na problémy Sazky se však postupem času můžeme dívat i pozitivně. Skončil „moloch“, který neumožňoval po dlouhá léta systematické zdanění hazardu.
Krachem Sazky se však uvolnil prostor pro to, aby opravdu k tomu systematickému zdanění mohlo dojít.
V červnu roku 2011 vznikaly již první návrhy, jak český hazard „dostat pod kontrolu“.
Prvním návrhem, který měl být schválen, a na kterém se během letošního podzimu shodla naše vládnoucí koalice, byl ten, že loterijní společnosti budou platit klasickou daň z příjmu v devatenáctiprocentní výši a k tomu speciální loterijní daň ve výši 20 procent z obratu. Vybrané peníze půjdou obcím a státu. Kromě toho by se měl odvádět paušální poplatek za každý výherní automat či videoloterijní terminál ve výši 20 tisíc korun za rok. V případě výherních automatů by mělo 70 procent z vybrané paušální částky za přístroj končit v obecní pokladně a 30 procent v kase státní, u zdanění prvně zmíněného (daň z příjmu a speciální loterijní daň z obratu) měl být tento poměr přerozdělení mezi stát a obce opačný.
O tomto návrhu a také o historii zdanění hazardu v ČR jsem psal nějakou práci, tak jestli se chcete dostat ještě více do problematiky, přečtěte si tuto práci zde.
Jedinou vadou na kráse tohoto návrhu zákona o zdanění hazardu byla ta, že tento návrh nijak nepočítal s tím, že by vytěžené peníze šly do sportu. Stát a obce by si odhadem mohly díky tomuto návrhu ročně přilepšit o cca 9 miliard korun (možná ale ještě mnohem více!), ale jaksi se pozapomnělo na to, že na tyto peníze by alespoň z větší části měl mít nárok český sport (a další „veřejně prospěšné účely“). Proto pro naše Ministerstvo financí „zlaté vejce“, se kterým moc nepočítalo, a možná zmar pro sportovce, kteří by definitivně přišli „o vše“. Jediné, co by v tomto případě zbývalo sportovcům (a to je také závěrem přiložené práce), by bylo zatlačit na své komunální politiky – na své obecní zastupitele – aby peníze získané navíc z hazardu v roce 2012 díky novému zdanění hazardu přerozdělovaly do grantových oblastí sportu, kultury apod. (alespoň tedy v určitém poměru – život je obchod a komunální politici by si určitě z nově přišlých peněz rádi nechali něco i pro jiné kapitoly rozpočtu obce než jen na ty „veřejně prospěšné“). Záleželo by tedy na libovůli jednotlivých obecních zastupitelů, jak moc by byli sportu nakloněni.
Těžko lze předpokládat, že by se do sportu dostaly peníze i přes „stát“, tam by šance na to získat další peníze pro sport byla ještě nižší než u komunálních politiků.
Mnozí z Vás však mohli zaregistrovat v uplynulém týdnu mediální bouři, že byl schválen 9.11. 2011 jiný návrh zákona na zdanění hazardu, než ten, který jsem představil výše. Ano, k tomu opravdu došlo. Sněmovnou totiž minulý týden prošel poněkud jiný návrh zákona na zdanění hazardu – ale byl to návrh, který počítá se sportovci a podle všeho byl připraven ve spolupráci s Českým olympijským výborem. Tento návrh zákona, který prošel Sněmovnou, naleznete zde a právě proto napsal Český olympijský výbor dne 15.11. 2011 toto vyjádření k tomuto návrhu zákona.
Zase o něco složitější, že?
No, to sice ano, ale víte, proč jsou z tohoto návrhu zákona naši politici tak, jemně řečeno, rozladění?
Protože dle tohoto návrhu zákona půjde výnos z nového zdanění hazardu mezi obce – a SPORTOVCE. Se státem se zde nijak nepočítá – tudíž – jmenovitě ministerstvo financí by v případě, že takový návrh projde i Senátem, nevidělo z hazardu ani korunu a namísto toho by třetina šla do sportu (cca tedy něco kolem 2 miliard), třetina obcím (zase něco přes ty dvě miliardy) a o třetině by stále (bohužel) rozhodovaly samy hazardní společnosti, kam svoje peníze určené na „veřejně prospěšné účely“ přerozdělí.
To je asi nejproblematičtější záležitost (probíraná ale v mé práci, kterou jsem přiložil, takže to nebudu šířeji rozvádět – kdo má zájem, ať si to přečte a pochopí, proč je volnost v rozhodování hazardních společností problémem).
Druhým problémem ale také je – že z tohoto návrhu zákona zmizel i zmiňovaný poplatek 20 000 Kč „za bednu“. Nedovedu posoudit, jestli tento poplatek „vykutal“ z návrhu zákona nějaký (hazardním lobby uplacený) poslanec, či přímo připravovatel tohoto návrhu zákona.
Moje právní gramotnost ani nedovede bohužel posoudit, jestli z tohoto návrhu zákona vyplývá i ta výše uvedená daň z obratu – to nechť posoudí jiní a rád to do tohoto článku, ozve-li se mi nějaký znalý právník na kontaktním e-mailu, dodám.
Ve zkratce lze však říci, že to, co Poslaneckou sněmovnou prošlo, je výhrou pro sportovce a obce, malinko také pro loterijní společnosti (protože stále alespoň částečně mohou rozhodovat o tom, co s penězi určenými na veřejně prospěšné účely), ale určitě je prohrou státu, resp. MF ČR a také prohrou hazardních společností, které budou zdaněny mnohem více, než byly doposud.
Jak to tedy shrneme? Je pravda, že celá problematika nelze „zkomprimovat“ do jednoho článku – i když jsem se o to alespoň pokusil – ale alespoň jsem se čtenářům této práce pokusil nabídnout o něco málo ucelenější pohled na problematiku financování českého sportu a výhledů tohoto financování do dalších let. Informace ve článku uvedené jsou informacemi, které jsem si nastudoval z různých zdrojů, nicméně stejně netvrdím, že je to pravá a objektivní pravda – tu má asi „pod palcem“ jenom „strojovna vesmíru“. Ale možná, že některým z Vás to pomůže udělat si lepší obrázek o poněkud turbulentním roce, který český sport zažil.
A co tedy zbývá nám jako sportovcům?
Čekat.
Buď projde druhý návrh, který už prošel Sněmovnou a to bude znamenat, že peníze (na provoz) budete v příštím roce moci získat jak od MŠMT (asi přes Svaz, na který jste poslali tuto žádost v roce 2011), tak i od obcí – svých komunálních politiků, když se Vám podaří jim tuto problematiku vysvětlit, a možná i od hazardních společností „ve Vašem okolí“, máte-li na ně potřebné konexe.
Bude-li však tento návrh zákona vrácen Senátem zpět do Poslanecké sněmovny a schválí-li se třeba i ten první návrh, o kterém jsem informoval („porcování medvěda“ mezi obce a stát), budete moci tlačit v podstatě pouze na své komunální politiky – protože na to tlačit na MF ČR asi nebudete „mít páky“:-).
Škoda také je, že sportovci vzhledem ke své „sportovní výchově“ jsou špatnou nátlakovou skupinou. Sportovci nikdy nepůjdou do ulic protestovat, že chtějí víc peněz, jako třeba lékaři, nebudou cinkat klíči, ani se dožadovat pomoci od státu. Sportovci v ČR, ač jsou možná nejsilnější skupinou celého národa a sport má u nás obrovskou tradici, neumí bouchnout do stolu, protože si zvykli na to, že vlastně musí být každému za vše pořád jen vděční. Za to, že dostanou peníze na to, aby mohli připravovat mládež po jejich školní docházce, za to, že se podepisují na celkovém zdraví obyvatelstva, za to, že se podílejí na protidrogové prevenci lépe než jakýkoliv jiný (drahý) státní protidrogový projekt, za to, že nutí děti k tomu, aby jen netloustli, neflákali se po ulicích, nebo neseděli u počítačů.
Sport je prostě fenoménem v České republice. Bohužel je fenoménem dobrých lidí a možná i převážně dobrovolníků, kteří nechtějí přeci po své práci ještě jít na ministerstvo bojovat za to, aby mohli trénovat děti, aby mohli být dobrými sportovci. To raději skončí, mají to vůbec za potřebí, aby se jim stát takhle „odvděčoval“? A to se bohužel již dva roky děje. Snad se alespoň podaří pro rok 2012 dostat do sportu z hazardu peníze, aby mohl být český sport oživen z klinické smrti, ve které se v současnosti nachází.
Hodně trpělivosti všem trenérům a jejich sportovcům přeje
Daniel Holý
P.S.: A nezoufejte – v českém sportu už opravdu platí bez nadsázky to, že hůře už být nemůže. Může už být tedy jenom lépe:-)
