Jak ulovit TIGRA aneb Mission is not completed…

Dobrý den, Bom dia,
předem krátké zprávy z MZ v portugalské Almadě, bych za náš celý tříčlenný tým (já, Eliška, Adéla) ráda poděkovala organizátorům za skvělý závod a Janě, že nám byla oporou, průvodkyní, trenérkou, řidičkou, zpravodajkou a v neposlední řadě velmi milou společnicí. No prostě a jasně muito obrigado!!!

Cesta nezačínala úplně v růžových barvách, jelikož jsme měly nezvané hosty, se mnou totiž cestovalo několik mnoho bacilů a virů a dalších nechtěných mikroorganizmů, kteří mi ztrpčovali nejen cestu, ale celé bytí. Ale správná meducína mě během dalších dnů dala trochu do pořádku. První trénink jsme absolvovaly hned po příjezdu (zdržela nás jen krásná vyhlídka na Lisabon), odpočinuly jsme si v hotelu na pláži a chystaly se na závod. Jako rozhodčí musím podotknout, že výsledná známka se u mladších kategorií vypočítává jinak než u nás. Ale rozhodovalo se naprosto pohodově a bez zádrhelů.

Jako trenérka musím podotknout, že kategorie juniorek byla „nadupaná“ místními kvalitními závodnicemi, skoro u každé jsem se ptala, jestli se chystá na blížící se ME – některá ano a některá ne, takže Elsa měla velkou konkurenci a čest se s těmito závodnicemi potkat. V nadějích mladších je zvykem, že se chystají v celém čtyřboji. Na tento závod byl vybrán míč a druhé náčiní kužele, takže jsme dle našich pravidel žádnou „nadějku“ nemohly přihlásit, ale věřím, že by se Endžíla, Tomek nebo Belda Královská v konkurenci nadějných gymnastek nejen z Portugalska neztratily. To mi připomíná, že jsem nezmínila, že se závodu zúčastnily závodnice z Portugalska, Belgie, České republiky, Maďarska a Ruska. Dohromady tedy 10 nadějí mladších ve dvojboji, 19 nadějí starších v trojboji a 30 juniorek ve čtyřboji.

Závod byl v krásné hale, spoooousta diváků a fanoušků, kteří tleskali, jásali a fandili úplně všem. Pod trenérskou taktovkou Jany M. šla na řadu z naší výpravy první Aduš, Áďa, Adelajda v jedné osobě. Bojovala s rvavostí TIGRA.
Švihadlo s drobnými chybkami, obruč v krásném trikotu mnohem lépe a míčová premiéra vyšla, myslím, také dobře. Celkové 5.místo, 2 finále. Super úspěch. Eliščina kategorie rozdělená na 2 poloviny byla bohatá na výkony, kde se ani Elsa, fotografka roku, neztratila, super obruč, celkem 9. místo a postup do finále, premiéra v nové sestavě s míčem k mé radosti a ke zděšení Elišky vyšla a pokračovalo se do finále v této sestavě, kuželky nepadaly, ale na finále to nestačilo, ve švihadle chyběl kousek a byly finále 3 :o). I Eliška bojovala silou TIGRA.

Takže následovala „bojová porada“, večeře v místní restauraci a spánek na pláži. Před finále jsme stihli výlet na sochu Ježíše Krista v Almadě, oběd a užuž do haly. V sedmičlenných finále Adéla vybojovala 1. místo v obruči opravdu parádním výkonem a 6. místo v míči, Eliška si v obruči polepšila na 5.místo a v sestavě s míčem (tentokrát i s míčem skončila) vybojovala 6. místo. Takže závod pro nás úspěšný, holky nasbíraly dojmy, zkušenosti, postřehy a kamarádky. Vše se později oslavilo v místním klubu na párty. Čekala nás doslova poslední bouřlivá noc a jako táborová vedoucí tohoto zájezdu musím konstatovat, že holky byly prostě super. Eliščino: „jdeme na pláž“ a Adélino: „všechno je deb….lní“ mi zní ještě teď v uších. Pondělní zatažené a děštivé ráno jsme zahájily procházkou po pláži, výletem s Janou po Lisabonu a odletem. Už od začátku byly trochu starosti na letišti, a to, že kužele jsou nebezpečná zbraň, obruče nejdou vyfouknout, ani složit a ani jinak minimalizovat, ale především, že má letadlo zpoždění. Což znamenalo, že přestup v Miláně je ohrožen. Trochu s neklidem jsme sledovaly, jak se zpoždění zvětšuje, minuty nabíhají a nám se tak krátí čas na přestup.
Nástup do portugalského letadla byl v podobné režii jako na pasové kontrole, takže nakonec, díky jedné „milé“ letušce, skončily naše obručky v břiše letadla a jsou tam asi ještě teď. Nikdy předtím se nám to nestalo, ale vše je jednou poprvé. No nic. Let byl v pohodě, zavčasu jsme začaly jednat a zjišťovat, jak stíháme či nestíháme spoj v Miláně, již zmíněná letuška nás přesadila do Business Class, abychom mohly první vyběhnout z letadla. Takže si to tak trochu u nás vyžehlila. Přesto jsme po přistání v Miláně měly asi 12 minut na přesun. Měly jsme stihnout si zajistit nové boarding pasy, jelikož jsme letěly s jinou společností, vyzvednou obruče na jezdícím páse, projít znovu kontrolou a nevím čím vším ještě. Prostě trochu zmatek a posílali si nás od čerta k ďáblu a naopak. My, slavná trojka, jsme zachovaly chladné hlavy, obruče jsme obětovaly a nechaly je napospas jejich osudu, vyběhly jsme rychlostí TIGRA. Vteřiny běžely rychleji než normálně, já jsem si zaběhla osobní rekord, holky bežely jako mladá TIGRAta, akorát příruční zavazadla nám trochu bránila v pohybu. Když jsme doběhly tam, kam nás poslala letuška, tak jsme se rozhodly to zkusit a běžet přímo do „gatu“, odkud letělo letedlo do Prahy. Takže jsme tu samou cestu bežely zpět a doufaly, že jsme se rozhodly dobře. Teď si to představte, osiřelé obruče, brunátná tvář trenérky, 2 holky, které snad chtěly zůstat v Miláně, aby se jelo „na pláž“. Když jsme dorazily k A 6, tak jako v americkém filmu, nastupovalo do letadla posledních pár cestujících a já zadýchaným, chraplavým, chřipkou oslabeným hlasem vysvětluji situaci. Letuška mi s úsměvem předává letenky do Prahy a vše je v pořádku. Rozhodly jsme se dobře, vedla mě intuice, naštěstí jsme neposlechly naší oblíbenou letušku, která nás chtěla poslat úplně na druhou stranu :o). Kromě toho bylo štěstí, že i toto letadlo do Prahy mělo zpoždění, jinak bychom to asi nestihly. Nakonec jsme tedy, bez obručí, nasedly do našich aerolinek, povečeřely sendvič, vyluštily křížovku pro děti do 8mi let věku, poklábosily s naší milou a ochotnou letuškou z českých aerolinek a v pohodě přistály v Praze.
Jenže my jsme byly v pohodě, to jo, obručím jsme zamávaly, ale asi během 30 minut vyšlo najelo, že nemáme zavazadla. Ta ten přestup nestihla a odpočívají v Míláně, Snad se nevydala na cestu po světě a dorazí nám co nejdříve. Kdybyste potkali na svých cestách žlutý, černý a strakatý kufr, tak nám, prosím, dejte vědět. Odměna vás nemine. Já tam mám pravidla a modrý kostým, holky medaile, plyšáka a pyžamo :o)

Takže, jak sám název krátké zprávy říká, mission is not completed yet.

Určitě vše dobře dopadne, ale jinak to byl super závod, perfektní zájezd, setkání s Janou a dalšími fajn lidmi a hlavně reprezentace TJ JM Chodov na mezinárodním klání!!!

Díky, obrigado, nashledanou, olá!!!

GO CHODOV GO!!!