Zlatá horečka, woo-doo a emoční bouře
Sice jsem se před několika dny dänikovi zařekl, že už – z důvodů více méně známých… – nebudu nic psát, ale úterní „emoční bouře“ mi prostě nedá….
Pamatujete na článek z r. 2008? Dänik jej zakončil slovy: „Plzeň máme rádi. Nevím ale, jestli má po těchhle dvou letech také Plzeň ráda nás. Ale snad ano. Budeme se těšit příští rok.“
Rok se s rokem sešel a my jsme – v den státního svátku a za poslouchání dost zajímavého povídání Marty Kubišové v rádiu o „revolučních dnech roku 1989“ – vyrazili na Plzeň. Schválně jsem nechal v autě rádio dost nahlas, aby i naši dva potomci trochu pochopili, co se před 20 lety stalo. Mám totiž dojem, že tahle vyprávění jsou pořád mnohem autentičtější a užitečnější než učit se tohle ve škole. Ale zpět k Plzni. Po přežití Přeboru Prahy jsme se vraceli do míst, kde se nám již tradičně daří (klep, klep, klep). Do Plzně jezdíme rádi (i rády) z několika důvodů.:
1. Plzeň není daleko a dálnice ubíhá.
2. Bufet v hale je dobře zásoben, ceny mírné a gulášek vynikající (škoda, že my řidiči nemůžeme ochutnat i místní plzničku…)
3. Závod má tradičně příjemnou atmosféru.
4. Vozíme obvykle dobrá – řekl bych dokonce výborná – umístění…
Naše přihláška byla i letos přijata a po loupeživých nájezdech v uplynulých letech nás pořadatelé nevyhodili… a tak se pro nás tento závod stává trochu „zlatou horečkou“. Jasně, není to ten „Divoký Západ a zlatá horečka v Kalifornii r. 1848-55“, ale z Prahy to na západ je a zlato tam dolujeme…
Blížící se MČR nám samozřejmě nedá spát a tak i tento závod měl prokázat, jak jsme se oklepali po „Praze“ a na co mají trenéři upřít svoji pozornost v závěrečném pilování. Protože dohnat se toho už moc nedá, jen ladit, zlepšovat a chystat se na den „D“, který zhodnotí celoroční snažení trenérského týmu a všech 4 sestav. Co se tam tedy tak zajímavého odehrálo, že jsem to nazval „emoční bouří“?
Naděje mladší. Děvčata pod vedením paní Horvátové se pustila do boje velmi srdnatě. Konkurence, kterou byla především velmi dobrá sestava Hostivaře, byla velká. Celé kvarteto obě sestavy zajelo s chutí a viditelným nadšením, nevyvarovalo se několika nepřesností, ale dojem nebyl vůbec špatný. Náš počtářský tým pod vedením paní Široké zpracovával výsledky a poskytoval je chodovskému kotli, který ihned mohl potleskem reagovat. A již po první sestavě bylo jasné, že budeme mířit na mety nejvyšší. … Co ale bylo při cvičení nadějí velmi unikátní? Že děvčata necvičila sama!!
Celou jejich druhou sestavu bylo totiž toto kvarteto posíleno o bývalou československou reprezentantku, která v 60. a 70. letech minulého století získala stříbrnou a bronzové medaile z mistrovství světa. Jejich trenérka paní Věra Horvátová celou sestavu – sice na rozcvičovacím koberci – totiž synchronně cvičila s nimi. Její závěrečné nadšení, pískaní na prsty a úprk k děvčatům nadšeně kráčejícím z koberce naznačoval, že největší radost z celého provedení měla ONA. Snad o tom bude i pár fotek a skupinka Nadějí mladších, objímající se se svojí trenérkou, byla velmi dojemná. To byla emoce č.1.
Naděje starší. Hodnocení rodičů bylo: „Tak takhle jsme je ještě zajet neviděli!“ Opravdu, co se mohlo podařit, tak se podařilo. Některá dobíhání, výměny a koordinace nebyly ideální, ale v celkovém dojmu působila děvčata velmi kompaktně. Děvčata dala do obou provedení hodně bojovnosti, na druhou stranu to ale nepřepískly a proto dostala i odpovídající bodové ohodnocení. Konkurentky – jak jinak než zase z Hostivaře – opět předvedly svůj vysoký standard, ale teď jsme si s nimi místo na bedně prohodili. Prostě – každý chvilku, tahá pilku. A samozřejmě – druhá premiéra paní trenérky Markéty „Market“ Brodové, tentokrát proměná ve zlato, ukazuje, že se stává významnou posilou trenérského týmu. Její agent si jistě při tomto transferu přišel na své… podrobnosti obě strany tají. Její předstartovní koncentrace, která mělo formu „holky pojďme do kroužku, vzývejme gymnastické bohy, nesledujte otravného a fotícího fotoguna“ – to byl základ úspěchu.
Emoce č.2? Nadšení nadšených cvičících děvčat a padající kámen ze srdce spokojených rodičů, že „pokud to na republice nadějné naděje zajedou, tak to nebude špatný výsledek.“
Juniorky. Přiznejme si, stačilo zajet „standard“ a děvčata neměla v podstatě reálnou konkurenci. To by to musela totálně dokopat a vyházet stuhy až do bufetu. Ale v Juniorkách asi máme nejvíc co ladit. Něco bylo mimo kobebec, občas to trochu „drhlo“ – motalo se, naráželo, zmatek atd. Ale oba „bazény alias vany“ se povedly a zvedly tleskajícím divákům ruce nad hlavu – a některé i z kachličkových sedadel (poučení pro příště? Polštářky s sebou, vážení diváci!!!).
Ale naši počtáři dávali opět prst nahoru a náš potlesk zněl halou. Protože Juniorky budou na MČR dost nabitá kategorie – Budějovice, Gity, Havířov (snad jsem na ty hlavní nezapomněl…), vyzkoušel pan trenér Vidlák i „bílé woo-doo“. Tady jsme totiž taky nenechali nic náhodě. Nejen bojovnost na koberci, ale i „ladění píkoka“ bylo součástí přípravy na republiku. Maskota měl během rozcvičování v rukou neustále pan trenér, chvíli mu kroutil hlavou (asi aby moc nekecal, teda jako ten píkok…), chvíli si ho dával na hlavu (aby píkok viděl, co se to děje), chvíli do něj hučel tajemná zaklínadla (aby přinesl konečně to slibované štěstí) a chvíli na něj hulákal (aby toho štěstí nepřinesl moc a nechal si něco do Budějic) – celá kreace je opět fotodokumentována.. Prostě celkem solidní příprava maskota = peacocka, který naše „pávice“ doprovází na závodech. Pávice jsou elegantní, líbí se a fandila jim celá hala a jejich přítomnost byla – nejen estetickou – ozdobou závodu.
Emoce č. 3? Děvčata po nervním výkonu na „Praze“ zvedla hlavu nahoru a jdou nahoru. Pokud zdraví (především z pohledu H1N1 a podobných dovozových svinstev) vydrží, vyladíme psychiku, dopilujeme sestavy, tak jsme i v této kategorii mezi favoritkami. Holky jsou bojovnice a všichni, co je máme doma, jim držíme pěsti v závěrečné přípravě!
Seniorky. Po poměrně nervózním výkonu na „Praze“ jsme čekali, jak se podařilo trenérům zmobilizovat především psychiku děvčat a jak se Seniorky popasují s tradičními soupeřkami z Sokola Praha 7. První sestava s obručemi naznačila, že se máme na co těšit. Sestava oproti „Praze“ byla preciznější, i když řada chybiček se objevila – především v házečkách. S náskokem jsme šli do druhého provedení a jestli se nepletu, tak i Chomutov se dostal na chvíli před Prahu
7. Před druhým provedením si trenér Vidlák pozval na konzultaci studentku MFF UK Olivii, která mu na papírek napsala několik kulových funkcí a on po rychlém výpočtu optimálních parametrů házecích křívek s ohledem na proudění vzduchu v hale, rosném bodu a rozdílu tlakových hladin mezi kobercem a stropem vydal naprosto precizní pokyny. Opět fotodokumentováno… V očekávání na sestavu se stuhami jsme viděli několik pěkných sestav i v linii B-V a šlo se do finále – poslední sestava dne. Jak vypadala? Nevím. Fakt nevím. Jednak jsem fotil, ale současně jsem celým tělem vnímal tu úžasnou atmosféru v hale, která hnala dívky ke strhujícímu výkonu. Seděl jsem na reprobedně, nahýbal se před zábradlí a celé tohle kovové monstrum mi všechny vibrace haly přenášelo do těla. Důchodci, puberťáci, rodiče i všechny přihlížející kategorie mladších děvčat řvali, tleskali, řehtačkovali, pískali, dupali – atmosféra jak na největší sportovní událnosti světového významu.
Emoce č.4 = (stuha seniorek + atmosféra v hledišti) x objektivní publikum. Tohle fakt mělo grády a kvůli tomu do Plzně jezdíme.
A „společenská“ úroveň závodu? Opět tradičně vysoká. Jednak jsme s panem Urminských probrali situaci v české moderní gymnastice a dozvěděli se tipy na favority „republiky“, Petr Král pomohl sličné zubařce přenastavit menu jejího Nikona (fakt nevím, že si tuhle značku někdo koupí, viď Petře….), rozhodčí rozhodovali bez viditelné nervozity a bez zdržování, prostě příjemné sváteční sametové odpoledne.
Čím zakončit? Asi slovy klasika:
„Plzeň máme rádi. Nevím ale, jestli má po těchhle třech letech také Plzeň ráda nás. Ale snad ano. Budeme se těšit příští rok.“