MČR juniorek 2009
Skelnýma očima fotoguna
V mém „fotogymnastickém životě“ je několik milníků, kvůli kterým:
• nemohu spát strachem, že nestihnu přípravu haly a vlastní závod;
• probouzím se v noci leknutím, že mi někdo ukradl foťáky;
• přemýšlím, jak se napíchnout na fondy EU na financování mého fotokoně.
Ten supermilník je tradičně Chodov Cup = vlajková loď našeho oddílu (samozřejmě přitom nezapomínám na „assets“ oddílu zhmotněný do našich krásných a skvělých závodnic…). Letos byl tím milníkem i mistrovský závod juniorek, který oddíl – a Chodovské Gymnastické Bratrstvo – pořádal. O této akci již bylo hodně napsáno, je stále v naší paměti a jistě bude zlatým písmem zapsána do historie oddílu. Dänik, IFka i „redakce“ poskytli důkladnou analýzu výsledků, tisk a média obecně nic moc… Nejsem tak bleskový a brilantní analytik jako náš budoucí ekonom dänik, nerozumím vůbec moderní gymnastice a proto potřebuji pro své výlevy jistý časový odstup… I když – já jsem vlastně ten závod na vlastní oči neviděl… Dívám se totiž na závody přes několik vrstev skel, oči bolí, ruce bolí, zadek bolí,… Ale paměť ještě trochu slouží, proto přijměte pár zážitků a poznatků z tohoto závodu sledovaného z výšky 65 cm (včera jsem udělal rekonstrukci své fotopolohy a za použití měřidla jsem se dopídil k tomuto číslu.)
Moje poloha. Seděl jsem v rohu u celebrity závodu, oděné v přiléhavém kostýmku. Po krátké důvěrné konverzaci a přechodu na „tykačku“ jsem měl možnost prožít něco, co jsem ještě nezažil. Že jsou závodnice nervózní? Proč ne, mají na to nárok – cvičit před bouřícím publikem s odpovědností za své výsledky je náročné… Že jsou nervózní rodiče? Mají na to ještě větší nárok, protože jak jejich cérečka vstoupí na koberec, mohou jen mačkat prsty, zavírat oči, zhluboka dýchat – jinak mají náběh na infarkt. Že jsou nervózní trenéři? Na to neberme ohled, ti to mají v popisu práce… Ale nervozita naší celebrity byla tak vysokého stupně, že její obdivovatelé a supportéři od stolu techniky jí nestačili podávat nové tužky, protože její „likvidační koeficiet“ zlámaných a rozmontovaných propisek byl opravdu značný. Já jsem jen několikrát stačil hlesnout: „Pila jsi něco? Jedla jsi něco?“ Proč – no abych věděl, až bude kolabovat a já odložím foťák a zahájím praktickou ukázku oživování dýchaním z úst do úst. Ale nedočkal jsem se… Možná bych byl stejně odstrčen dalšími zdravotníky-amatéry nebo profesionálem dr. Srnským, kterého jsme měli u stolku označeného červeným křížem za zády. Prostě – jedla, pila a nervózní krásně byla… se to rýmuje, co?
Pozn. Podle posledních analýz nějakých světových analytiků je prý každý čtvrtý obyvatel naší planety muslim – takže jsme na závodě – čistě statisticky – měli 6 a čtvrt muslimské závodnice. Proto navrhuji na příští chodovský závod – a nebo rovnou do standardu ČSMG nebo FIG – zahrnout nutnost označovat stůl lékaře i červeným půlměsícem. Konec poznámky…
Diváci a osobnosti. Byla to fakt síla. Kam se hrabou angličtí hooligans…Bouřlivé a objektivní publikum, ječení, pištění, tleskání. Jen ty dýmovnice a petardy nám asi žádná hala nikdy nedovolí. Ale chorály? To by příště něco chtělo… Výkony aliančních hlasivek „Hostivař+P7“, ale i Motorletu, Ostravy – a i domácích – byly slyšet. Domácí přeci jen závod organizovali/-y, proto tolik neřvali/-y, ale sumasumárum bylo v hale jak na Wembley… Přišly i osobnosti – paní Hana Sitňanská – absolutní mistryně světa v moderní gymnastice z r. 1956 v Praze. Ta k nám chodí asi ráda, už jsem ji zažil na několikátém našem závodě. Pozvání přijala i tvář a patronka české moderní gymnastiky Lucie Vondráčková, která kdysi pro tiskovou zprávu ČSMG prohlásila:
„Moderní gymnastika je moje láska už od dětství. Neuvěřitelná dřina a zároveň tak trochu Popelka mezi ostatními sporty. Držím palce všem, kteří tomu krásnému umění propadnou a patří jim můj obdiv. Je pro mě velkou ctí, že se můžu po letech, byť jen jako obdivovatel, ke gymnastice vrátit.“
Proto mne překvapuje, že v médiích v rozhovoru osobně a veřejně prohlásí (není to tedy bulvární zpráva nebo informace typu JPP – Jedna Paní Povídala), že za jejími zborcenými klenbami je nejen nevhodné obutí související s její profesí, ale „nejvíc asi moderní gymnastika, kterou dělala v dětství“ (tedy to jí řekl operatér doc. Havel a dotaz moderátorky v rozhovoru byl tak navádějící, až to vypadalo hodně účelově … nebo to je ta správná investigativní novinařina?). To není moc dobrá reklama pro moderní gymnastiku – lhát se nemá, ale Popelce se z toho může udělat šoufl… Být na straně „svazu“, tak bych si tuhle situaci ošéfoval…. No, neošéfovali, asi vědí proč. A nebo nevědí … a to není dobře.
Fotografové. Po ukázce „bleskostativosborky“ od jednoho fotoprofíka (?!?), který na začátku závodu postavil dva stativy s dálkově odpalovanými blesky (fakt mu to fungovalo a rád bych ty fotky někde viděl, abych měl nějaký business case pro ty fondy EU) se halou pohybovalo nebývalé množství fotografické techniky v rukách a na stativech fotografů.
Víte, my se nemáme moc rádi…. jsme vlastně konkurence a vůbec není pravda, že konkurence je zdravá. Konkurence obtěžuje a stahuje pozornost na své fotky (teda, když je má lepší). Nevím, koho tam poslala Praha 11, ale i některý z našich pískomilů by fotil líp (sorry, ale nic lepšího mne nenapadlo…). Jinak je úsměvné, kolik naprosto stejných fotek dokážeme díky minimálním nákladům na digitální fotku vytvořit. Gymnastka se postaví na začátku sestavy – cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak…. každý fotí, protože co když se závodnice už dnes nezastaví!!! Světla je v hale málo!!! Fotit na ISO 2000 nutnost, touha mít sklo se světelností kolem 2,8 velká, fotit na „plnou díru“ (to není sprosťárna – to je fotografický termín pro otevření clony objektivu na maximum a focení s preferencí clony – automatika už dodá ten správný čas minimálně kolem 1/400, raději ještě méně…) skoro standard. Gymnastka skočí – jé, fotíme!!! Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak….. Skočí ještě jednou!!! Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak…… Lehne si – cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak…… Točí se – cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak…… Prostě pálíme jak u Stalingradu… A někdy s rozptylem několika desetin/setin vteřiny (často se leknu, že jsem zmáčknul spoušť já…a nebyl jsem to já – no, je to na palici…)
Jídlo a pití. Jsem skromný, proto jsem vždy jen slušně požádal o kalíšek čisté vody u stolku techniků (těch mladých, kteří stíhají výsledky zadávat do počítače, připravovat videoprojekci výsledků, všechno kontrolovat a ještě u toho fotografovat pocity diváků, rozhodčích a rodičů. – viz progym) a nacpal si decentně torby těmi vynikajícími pochutinami, které profimaminky a profibabičky vždy na chodovské závody chystají. Stárnu, tloustnu,… tak se na rozdíl od mladých a štíhlých nepřežírám. Nechodím do přípravny, sedím na své místě, upíjím ze svého kalíšku čistou pramenitou balenou vodu. Pečuji o nervózní celebritu v přiléhavém kostýmku. Proto jsem na těch backstage fotkách tak málo…béééé… Profimaminky a profibabičky – fakt výborné, těším se na příště!
Příprava a likvidace závodu. Jak psal dänik, příprava haly v pátek večer byla exceletní. Stačilo najít odpověď na klíčovou otázku „kam a s jakou orientací položit koberec“ a rozjela se celá pánská mašinerie. Jen to otáčení koberce sem (pokyn IŠ) a tam (pokyn YK), o 2 metry dál (pokyn IH), o 1 metr zpět (pokyn XY) vyvolávalo u mladých a svobodných jistou nervozitu. My ženatí už víme, že se otáčí a posouvá kobercem podle momentálního pokynu, chvíli se počká – a pak si zase můžeme hrát – nosit si stoly, nosit si židle, stavět si tribunu (doporučuji!), věšet si reklamy, rovnat si reklamy do vodorovna (Junior o tom už teď něco ví..), stavět si bariéru z mantinelů (máme nové a hezké!), tahat si síť na rozdělení haly, stavět si zástěnu z volebních paravanů (ty už asi viděly věci…), lepit si koberec na tribunu, lepit si cosi na zadní stranu tribuny, ladit si ozvučení, chystat si videoprojekci, věšet si jakousi reklamu donesenou „svazem“ (ale ten sponzor nic na závod nedodal…), přinášet si z hotelové recepce křeslo pro závodnice (taková trochu teambuildingová úloha – jak dostat křeslo o rozměrech X x Y dveřmi o rozměrech X/2 x Y/2), zatemňovat si projektor, vylepovat si pokyny typu „nicht hinauslehnen“, resp. „e pericoloso sporghersi“ (däniku, fakt dobrý a připrav si proto mezinárodně srozumitelné texty na CHC – např. „Sit and go this way“ nebo stačí „Way out“? ), apod. Koberec na cvičení? Kdepak, tam my nesmíme. To je království YK, jejích lepicích pásek a jejího vyhlazovacího a lepicího týmu. Samozřejmě čistota koberce – to je v kompetenci zkušené VH, která se svým výkonným pomocníkem vyčistí vše dočista dočista. A likvidace po závodě – no přece v opačném pořadí … klasická sborka/rozborka (to známe z vojny…). A zase si můžeme hrát…. Jen už nemusíme čekat na ty pokyny, kdo si jak a kam přeje koberec – najednou jde vše rychleji.
Poučení ze závodu? Už si všichni pamatujeme, jak se věší státní vlajka „na výšku“.
Nebylo to jednoduché, svými zkušenostmi přispěla dr. Čapková, moderátor David H. a Mr. Internet (v noci… pro jistoru a pro kontrolu…) – a tak teď už i tohle všichni v CHGB bezpečně ovládáme.