Kód k sejfu,džezgym a emoce.
211114 – to je výsledek včerejšího závodění našich dívek a slečen na jihu Čech. To číslo na začátku není telefonní číslo, počet obyvatel Českých Budějovic (těch je myslím někde kolem 100 tis.), kód od nějakého sejfu, ale umístění našich závodnic v tomto 1. ročníku kvalitně obsazeného mezinárodního závodu. I když – obrazně řečeno – kód to je, protože naše závodnice vybrakovaly pořadatelům jejich sejf celkem slušně…
Nebudu se vyjadřovat ke sportovní stránce vystoupení našich děvčat ani konkurence odborně – na to máme lidi školené a s brevetem – dovolte mi ale pár postřehů z tohoto posledního říjnového dne od „neznalce“.
„Džezgym“. Pořadatelům se povedl sólokapr a ulovili (tedy ulovila – protože vše je asi díky paní Pokorné) jako sponzora naši největší firmu – dojnou krávu našeho státu. Nevím, kolik dal ČEZ jako sponzor, ale jistě tím akcionáři nezchudli (ani já – jako držitel 4 akcií ČEZu – jsem to zatím nepoznal…) a dovedu si představit, že by mohla tato firma dávat víc – co kdyby se stala hlavním sponzorem moderní gymnastiky? Krásná gymnastika, krásná elektřina, krásný Temelín…
Manageři ČEZ totiž nemusí jít pro approvaly do Ameriky, Španělska, Německa, Číny či jiné ekonomické velmoce. Stačí se dohodnout na golfu nebo v Duhové… Kdyby tyhle megafirmy totiž občas pustily pár korunek i do „popelkovských“ sportů jako je moderní gymnastika, tak by bylo dobře. A na výsledovce ČEZu by to nebylo vidět – tam se počítá v jiných číslech. Nemusí tak tyto sporty sponzorovat jen menší firmy a živnostníci z řad našich přátel a přiznivců. A proč je v názvu článku „džezgym“? Protože název závodu „ČEZ Gym“ občas halou (ozvučení teda díky dänikovi máme lepší, jedny repráky pěkně drnčely a na druhé straně haly jsem chvílema vůbec nerozuměl, kdo má kolik bodů) (pozn. dänika: já zase slyšel, že to měli lepší jak my, tak kde je pravda? 🙂 Krom toho zvučit naší a tuhle halu je sakra jiný..) zněl jako „džezgym“. Starší si vzpomenou, že kdysi chodily naše spolužačky na „džezgymnastiku“ – řekl bych, že to je předchůdce dnešního aerobiku. Am I right, dámy?
Emoce. Bylo to nádherné – krásné výkony, bouřlivá atmosféra, vynikají výsledek. Překvapení (první letošní závod Juniorek a hned bedna?), zklamání (2. sestava Seniorek?), radost (ať si každý doplní výkon svého potomka…), pády (jedna závodnice z výšky 1,5 metru „naplacato na koberec“ – naštěstí snad bez trvalých následků), dynamické sestavy (domácí a Chodov), čekání (neutrhnou se ještě juniorky Havířova?) a mnoho dalšího. A zase mne krásně mrazilo při sestavách našich v zádech… Díky wifině v hale (pozn. dänika: Tu teda my bohužel nemáme..) jsem se vžil i do role reportéra a tak jsem se – vedle focení – snažil dávat rovnou na web informace o dění v hale. Ale malý display, T9, upocené ruce nervozitou (a Junior asi 10x za závod prohlásil, že se mu padá foťák u rukou, jak je má nervozitou zpocené) – to byla síla… Hlášky na webu asi musely vyvolávat u čtenářů pocit „co je to za primitiva, kterej sem cpe ty blbosti“ … protože tam byla spousta překlepů, nesmyslů (stále jsem nepřepnul na to, že Eliška není už Naděje, ale Juniorka…), ale snad to bylo užitečné. Můj největší zážitek a velká radost? Hlavně z přístupu Juniorek k závodu – šly v pohodě, s úsměvem, s elegancí, na konci nám zamávaly – a to se nám divákům líbí. Pozn. Omlouvám se „Belindám“, že o nich vůbec nepíšu – ale přijel jsem až na odpoledne… Ale pochvalu jistě taky zaslouží – slyšel jsem to od maminek i trenérek!
Onewomanshow – hlavní organizátorka lítala zprava doleva, rovnala závodnice na nástup, mávala „hudba start“, „hudba stop“ a radila u technického stolku… Nakonec byla po zásluze oceněna květinou – díky za krásný závod, paní Pokorná!! Závod měl příjemnou atmosféru, hezká exhibice Made in Sweden, občas přestávka na protažení, světlo pro focení skoro jako v Prostějově. A jen bych příště poprosil ještě o nějaká světla nad rozhodčími – závodnice tam mají trochu obličeje ve stínu. A protože je MG hodně o kráse – prosím, více světla, ať je krása vidět!!! A kulturní vložka s názvem „Pat a Mat sundávají švihadlo“ byla jistě předem připravená! To jinak nemohlo být. Jejich štafle, tyč, marné pokusy o „sundattenzatracenejšpagát“… Nakonec ale musela šéfová závodu povolat bývalou olympijskou reprezentantku Dominiku Červenkovou, která za potlesku haly sundala obručí tu barevnou špagetu (víte, jak se pozná správně uvařená špageta? Hodí se na strop a když drží, tak jsou špagety správně uvařené – jen nevím, jestli tohle staré kuchařské pravidlo platí i pro Panzani, ty přece nikdy nelepí..) . Velký potlesk, úklony… Parááááda!!!
Focení. Před závodem jsem se slušně hlavní organizátorky zeptal, zda by měla něco proti focení někde u koberce. Slušně mi řekla, že občas „by to šlo tam někde vzádu u loga gymnázia a ne s bleskem“. Tak jsem taky slušně poděkoval a nechal si to v záloze. Proto jsem se nakonec přesunul až pod střechu – mělo to své kouzlo, protože se občas na fotku vešla celá sestava. Nedošlo mi, že společky se musí fotit jinak – proto to tam dole bylo spíš druhá varianta – ale to posuďte na fotkách. Pak vás (tedy mne určitě…) překvapí, že si za stůl hlavní rozhodčí stoupne dívčina s foťákem a s bleskem a pálí jednu fotku za druhou. Dovedl bych pochopit, kdyby zrovna jely sestavu kolegyně z jejího oddílu, ale podle nápisu na bundě byla někde z Plzně… a cvičil někdo jiný. A nikomu to nevadilo. My na Chodově jsme v tomhle asi moc demokratičtí – pustíme kohokoliv kamkoliv fotit a je nám to jedno. Teda – „blesk nám tady taky vadí, ale sedněte si s foťákem kam kdo chcete…“
Hlasatelka hlásila, ale… Některé známky vůbec během dne nezazněly, proto jsme například dlouho nevěděli, jak nakonec dopadly naše Juniorky. Až paní Ivanka nenápadně zabrousila k technickému stolku (dělala, jako že se jí „móóóc líbí diplomy…“) a potom ukázala prstem k VIP lóži (tu obsadil tentokrát Chodovští a jistě se tam na těch polštářích muselo sedět moc dobře…)- “OK!!!“. Z toho jsme pochopili, že jako „dobře“, ale bylo to „1. místo“? Chce to víc informací, všechny známky a projekční stěnu – to dnes už je standard. A angličtinu – to když ona odměňovaná zahraniční mezinárodní rozhodčí zaslechne své jméno, tak neví – provedla jsem něco?, ztratila jsem něco?, mám něco udělat? Naštěstí to bylo na konci závodu v části s názvem „dávámesikytky“ – tak pochopila a milou pozornost krásně převzala.
Diváci – objektivní, ale vybíraví. Nevím, kolik chodí na MG závody v Budějovicích běžně diváků, ale v té krásné a velké hale se trochu ztráceli. Proto bylo nutné nasadit zálohy a z dovozu – i chodovského – zajistit posily z řad prarodičů. Proč diváci objektivní, ale vybíraví? Když šly favoritky – domácí, Chodov, Praha 7, Havířov, Gity apod. – tak se řvalo, tleskalo, bouřilo – prostě fantastická atmosféra. A všichni fandili všem – mně se například moc líbily skladby domácích, a tak jsem řval i u jejich sestav. Ale když cvičily „nefavoritky“, tak diváci tleskali jen decentně a ze slušnosti.
Švédky – pro mne překvapení. Jejich postavy (ano, čtete správně „postavy“, ne „sestavy“…) vůbec nevzbuzovaly můj „fotografický“ zájem (ze začátku jsem myslel, že to je nějaká parta podsaditých stěhovaček…), ale nakonec byly na bedně! A moc krásně tam stály – všimněte si na fotkách. Doporučuji! Lépe se na bednu vejdete!
Rozhodčí. Stíhají všechno – rozhodovat, předcvičovat, pokecat. Schválně jsem se díval na jednu rozhodčí, která si při 1. provedení sestavy svého oddílu opět „rozhýbávala zatuhlý krk“ – tak říkám její „beznáčce“, kdy hlavou kroutí nahoru, dolu, nahoru s výdrží, doleva, náklon doprava, výdrž v náklonu apod. Za celou dobu se její ruka ani nepohnula. Asi v té chvíli nerozhodovala… Po skončení sestavy decentně zatleskala (po 2. provedení už její celá sestava byla „zatuhlá“ a na konci žádný potlesk..), rychle něco napsala/zaškrtla a zvedla ruku s papírem. Takže rozhodovala! Zaslouží můj obdiv, i když mi není jasné, jak to stíhá – celou sestavu si neudělat ani poznámku a pak to vyhodnotit. Jak říkám – jsou to profesionálové. Všimněte si, že nepíšu „profesionálky“. Protože mne tahá za uši formulace „rozhodčí, které objektivně rozhodovaly“ – když je mezi nimi muž. Chci toho jednoho tímto připomenout a bránit v tom davu…
H1N1. V Budějovicích na gymplu už je, Karlovy Vary hlásí další případ, Ukrajina hlásí ztráty na životech v řádu několika desítek osob, Švédsko má zatím víc mrtvých na následky očkování než na „prase“, na západ od nás začíná pandemie. Blíží se to k nám, je toho plná Nova – tak to asi bude vážné, že…
Čeká nás „Praha“, nějaké pohárovky, potom „republika“ v Budějovicích. Moderní gymnastika není ten sport, kdy se „sáhne do béčka a nebo se řekne juniorům, aby šli dnes kopat za nás…“. Náhradnice někde máme, někde ne. Proto si moc přeji, ať to všechny dívky vydrží ve zdraví. My starší si můžeme pomoci slivovičkou a propláchnout si vnitřnosti, ale co ta nebohá mládež?
Závěrem? Bylo to krásné, bylo to o nervy , mělo to nakonec i ten „happy end“. Jak jsme si říkali po závodě s Luďkem – zase jsme zestárli během jednoho odpoledne o několik let. Protože to bylo tentokrát zase hodně o emocích, nervech, překvapení – prostě … co víc si přát? Možná – a nebuďme neskromní – zkusme příště použít kód „111111“. I když nás možná do Budějic příště na „džezgym“ nepozvou. Ale byli jsme hosté a tak jsme si to mohli (tedy – „naše děvčata mohla“…) dovolit.