Gymnastická sezona 2009
Vážení rodiče, trenéři, vážení sportovní činovníci, dovolte mi nyní pozastavit se nad uplynulou druhou polovinou letošní sezony z pohledu někoho, kdo má k tak krásnému sportu, jakou moderní gymnastika bezesporu je, velice blízko a daleko zároveň.
Rok 2009 je/byl pro nás všechny rokem velice významným a symbolickým. Ne snad kvůli tomu, že když rok 2008 byl tak významný, tak ten následující musí být rokem ještě významnějším. Nýbrž proto, že v roce 2009 se naskýtá mnoho příležitostí připomenout si důležité milníky naší historie. Pro příklad uveďme alespoň 20.té výročí pádu Berlínské zdi, výročí Sametové revoluce a následný konec vlády komunistů v Čechách. Avšak nejsou to jen výše jmenovaná výročí, která tento rok budou řadit mezi roky, na které budeme dlouho vzpomínat. Tento rok si budeme dlouho připomínat jako rok velice úspěšný, co se sportovních úspěchů našich moderních gymnastek týče.
Kolem gymnastiky jsem se donedávna motal velice sporadicky. Občas nezištná výpomoc na Chodov Cupu či MČR a to bylo vše. Povětšinou tedy v saku a kravatě, pobíhajíc po hale s velice důležitým výrazem v obličeji a v nejlepším případě s nějakou visačkou na krku. Ale to jen donedávna.
Sako jsem, jakožto nepohodlný módní doplněk, odložil na ramínko, a visačku vyměnil za fotoaparát značky Canon s vírou v to, že focení gymnastiky, stejně jako focení čehokoli jiného, půjde samo. Chyba lávky.
První závod, na který jsem se s foťákem na krku podíval, byl Přebor Prahy jednotlivkyň v kategorii juniorek.
Ke sportovním výkonů asi nemá cenu se nyní vyjadřovat, protože tak již učinili mnozí přede mnou.
Hala SK Motorlet není moc dobře nasvícená, a tak fotek moc nebylo. Tahle skutečnost mě vedla k prohlášení, že gymnastiku fotit nejde a pokoušet se o to ani nebudu. Ale opak, jak už tomu bývá, byl, je a bude pravdou.
Z přeboru Prahy se kvalifikovaly všechny gymnastky, a tak jsme se všichni těšili na Mistrovství juniorek, které se konalo u nás na Chodově. Již dlouho dopředu se náš organizační tým, sestavený z členů CHGB, pravidelně scházel a detailně připravoval tuto velkolepou akci(hele, zas ta samochvála ? ). Z té velkoleposti připomeňme snad jen návštěvu zpěvačky Lucie Vondráčkové.
Závod to byl strhující, plný emocí a výborných výkonů. Vše vyvrcholilo 11.10.2009 v 16:03 fantastickým výkonem Andrey, který vedl k jejímu vítězství, a druhým místem její oddílové „soupeřkyně“, Lídy.
Chodovská hala je, co se světla týče, velice dobře řešena, a tudíž jsem během náročného dne vytáhl fotoaparát a párkrát zvěčnil přitažlivé pózy nervózní pomezní rozhodčí Oli. Album je, stejně jako mnoho jiných, dostupné v naší fotogalerii (pod titulkem FrozenEmotions).
Tímto závodem byla dovršena ta „sólo“ část gymnastické sezony a dostáváme se tak k těm, podle mého divácky atraktivnějším, pódiovým/společným skladbám. Posuďte sami: pětice krásných gymnastek, „švýcarsky“ synchronní pohyby doprovázené dynamickou hudbou a diváci ženoucí závodnice vpřed…
Na přípravu společných skladeb nebylo moc času, neboť dnů, které dělily MČR jednotlivkyň a první pohárový závod našich „pódiovek“, nebylo mnoho. I přes tuto, řekněme, časovou tíseň se všem kategoriím podařilo secvičit sestavy velice kvalitně, a mohly tak s odhodláním vyrazit do boje o první „společkové“ body.
Prvním závodem na „pořadu dne“ byl budějovický ČEZ GYM Cup.
Alea acta est (kostky jsou vrženy) a Veni, vidi, vici (přišel, viděl, zvítězil). To je dvojice citátů, která asi nejlépe vystihovala pocity před a bezprostředně po závodě.
Kostky jsou vrženy – „Pávice“ svojí sestavu netrénovaly příliš dlouho, a tudíž věděly, že provedení nemusí být zcela dokonalá. Svojí účastí na tomto závodě, s vědomím toho, že to nemusí „vyjít“, tedy udělaly podobné rozhodnutí, jako kdysi Julius Caesar na řece Rubikon.
Osobně jsem se na závod těšil, jak středoškolák na pátek. Ihned po příjezdu mě budějovická hala překvapila svou rozsáhlostí a poměrně dobrým nasvícením. I tak jsem si ale neodpustil pár poznámek ke špatnému světlu a z toho plynoucí nutnost nastavení větší citlivosti fotoaparátu. Prostě a jednoduše, pár poznámek jsem pronesl, ale po chvíli mě to přešlo. Částečnou zásluhu na tom měl i párek s hořčicí z místního bufetu.
Všechny holky zacvičily svá provedení, pro laika bezchybně, ovšem pokud vím, pár drobounkých chybiček tam bylo.
Fotky také vyšly, a tak mým jediným přáním bylo jen to, aby se povedly medaile a nejlépe hned ty žluté. Jakožto laik jsem do poslední chvíle neměl tušení, zda holky budou či nebudou první. To mi objasnila až paní Kheil. V tu chvíli mi bylo jasné, že můžeme poprvé slavit a zároveň zde již nabývá významu druhý z citátů slavného římského vojevůdce.
Dalším, a pro nás nesmírně důležitým, bodem v moderně-gymnastickém kalendáři byl Přebor prahy. Pořadatelství tentokrát padlo na oddíl Sokola Královské Vinohrady.
Závod bych okomentoval slovy „ne vždy se daří“, „kdo umí ten umí“ a to nejen ze sportovního, ale i z fotografického hlediska. K té sportovní polovině se dostanu v druhé části, nyní bych však rád rozebral tu část fotografickou. Hala na Vinohradech je sice rozlehlá, nýbrž je orientovaná na jih a tím pádem po většinu dne svítí do haly prudké slunce. To by ještě nebylo tak závažným problémem, kdyby se tak na koberci neobjevila jakási šachovnice, kterou někteří fotografové využili k zachycení velice kreativních nápadů. Tato, řekněme, mozaika slunečních paprsků je totiž schopna dokonale zmást integrovaný expozimetr (zařízení, které měří světlo odrážející se od fotografovaného objektu, a na jehož základě je vypočítán čas/clona pro správnou expozici fotky). Focení tedy nebylo jednoduchou záležitostí. Dost bylo fotografické teorie, nyní se přesuneme k té části sportovní, výše zmiňované.
„Nikdo není dokonalý…,“ pravý jeden z lidových citátů. V kontextu tohoto závodu však může být interpretován všelijak, a jak pravil klasik: „Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde“. Nerad bych se někoho z Vinohrad dotkl, ale rád bych zmínil pár detailů, které by snad při správné interpretaci, mohly představovat jakousi radu do budoucna či malé ponaučení.
Teď, když už je takřka po všem, vyplývají na povrch detailní informace o průběhu závodu a především o tom, co se dělo mezi rozhodčími. Moderní gymnastika je sportem, kde o vítězkách nerozhodují jasně prokazatelné gól, koše a sekundy, ale zase jen omylný člověk. Tím bych toto rozhodně nerad zlehčoval, nicméně tato skutečnost bude provázet gymnastiku nadále, a tak by se všichni rozhodčí měli snažit být tak objektivními, jak jen to jde. To že oddíl spěchal s úklidem haly je pochopitelné. Ale to že, koberce byly gymnastkám rolovány doslova během medailového ceremoniálu, bylo minimálně netaktní. Nakonec to vinohradští stihli dokonce ještě dřív než všichni diváci stačili z haly odejít. O nerozdaných medailích pro některé kategorie, se raději už ani nezmiňuji.
Po malé, avšak neplánované, filozofické vsuvce se konečně, a snad už definitivně, dostáváme ke gymnastice samotné.
Tááákže, pěkně popořadě.
V kategorii juniorek nebylo vůbec, co řešit, a jak už bylo zmíněno, stačilo zajet standardní výkon. Domnívám se, že za současných okolností, kterými jsou vítězství na MČR, můžeme zapomenout na jisté interní neshody, které panovaly během a po tomto závodě. Seniorkám také stačil slušný výkon na to, aby se kvalifikovali, zato naděje mladší a starší se musely o svou vstupenku na MČR srdnatě poprat. Nyní už víme, že tento boj zvládly obě družstva na výbornou, a tak mohla nová trenérka TJ JM Chodov, Markéta Brodová, slavit spolu se svými svěřenkyněmi stejně, jako o několik týdnů později v Budějovicích.
V úvodu tohoto pojednání jsem zmiňoval mnohá výročí. V den toho pro nás Čechy snad nejvýznamnějšího, tj. výročí Sametové revoluce 17.11, jsme se vydali společně do Plzně. Plzeň je pro nás, co se medailové bilance týče, velice úspěšným místem. Minulý rok jsme zde ukořistili všechny zlaté medaile. Ten letošní ročník nebyl o nic jiný. Ano, hádáte správně, opět se konalo ono tzv. „chodovské medailobraní“. Heroické výkony nadějí (mladších i straších) a seniorek vedly k vytouženým zlatým medailím. Zato naše juniorky si těsně před MČR dokázaly, že když nebudou zbytečně chybovat a budou se plně soustředit, tak nemají reálnou konkurenci.
Nyní se již na naší pomyslné časové ose dostáváme k té nejvýznamnější události roku 2009. Tou je, jak jinak, mistrovství České republiky ve společných skladbách v Českých Budějovicích. Letos byl závod naplánován tradičně na dvě části. Ranní a odpolední. Pro mě ovšem z nepochopitelného důvodu organizátoři umístili kategorie juniorek do dopoledního sledu, a tak nám nezbývalo nic jiného, něž se do dějiště dne D přesunout již s předstihem. Nakonec se tento přesun ovšem ukázal jako velice zdařilý, čehož celý organizační tým využil k večernímu posezení u „jednoho“. Tohle „jedno“ se sice párkrát znásobilo, ale to nikomu nevadilo. Celý večer se nesl v duchu…no, jak to jen říct…stačí si přečíst půlnočně-ranní příspěvky v naší diskusi a každý snad pochopí. Ráno jsme začali stejným scénářem, jako předchozího večera. Opět ono posezení u onoho „jednoho“, tentokrát však u jedné sklenky pomerančového „něčeho“.
Pro každého fotografa je velice přínosné, pokud může být na „place“ a nemusí tak vyvádět opičí kousky na tribuně jen, jen, aby byl blíže ploše. Již během dopoledního rozcvičení nám tuto situaci ulehčila paní Pokorná, od které jsme dostali „visačky“, a tím pádem jsme mohli na plochu. Tímto bychom jí rádi poděkovali…DĚKUJEME !
Když do ČR v dubnu tohoto roku přilétal prezident USA, Barack Obama, byl jsem při focení jeho příletu, respektive odletu, velice nervózní. Ovšem to nebylo nic proti tomu fotit první, potažmo druhé, provedení naší Juniorské sestavy s pěti stuhami. Dlouho před tímto závodem jsem se připravoval na to co, kdy a odkud fotit. Dokonce jsem si to i napsal na papír, abych to snad nezapomněl. Když jsem si ráno před závodem u snídaně tuto přípravu pročítal, mnozí se domnívali, že snad dělám domácí úkol. Bohužel ani to nepomohlo k vysněným fotografiím. Druhé provedení naší sestavy bylo, vzhledem k systému „buď a nebo“ velice dramatické. Kdo by tvrdil, že neměl adrenalinu v krvi víc než obvykle, je buď vojenský vyjednavač, nebo lže. Celá sestava končí krásnou, pyšnou, hrdou, sebevědomou a nám již dobře známou pózou Andrey. Na tu jsem se osobně velice těšil, ale poslední minutu a padesát vteřin se již prostě fotit nedalo. Nepochopitelný svalový třes v noze a pochopitelný třes v rukou se podepsaly na veškerých fotografiích ze závěru sestavy. Následné emoce již snad není třeba popisovat a slzy štěstí to vystihují snad zcela dostatečně.
Po mnohých gratulacích, děkovných řečech a fotografování na bedně (to je mimo jiné jedna z mála fotek, u kterých si můžete být jisti, že bude v pořádku…) odjel každý po vlastní ose směrem domů, do Prahy.
Možná si někteří z vás pomyslí: „není tohle poněkud fádní a nudný konec, tak zdařilého závodu ? Jen tak odjet, bez pořádné pařby ?“. Ti, kteří takto uvažovali, měli pravdu. Byl by to velice nudný konec. Pravděpodobně si to domysleli i řidiči a řidičky aut, které se s nákladem zlatých medailí ubírali ku Praze, a pro jistotu zastavili u naší oblíbené fastfoodové restaurace (nejmenované společnosti) v Táboře. Nakonec jsme se zde sešli ve velmi hojném počtu a mohli jsme ono slavné vítězství řádně zapít a zajíst.
Co říci závěrem?
Rád bych parafrázoval exprezidenta Václava Havla a okrajově se zmínil o blízké budoucnosti nejen té moderně-gymnastické. Dovolím si ji zde trochu idealizovat a přibarvit k obrazu svému.
Moderní gymnastika bude v budoucnu sportovním odvětvím, o které bude pravidelně veřejnost jevit zájem a doufám, že se nám tento sport podaří zpopularizovat alespoň v rámci Prahy. Bude také sportem, který budou kluby preferovat před svými méně populárními sporty, a tudíž nebudeme muset řešit, zda se hala na CHC může připravovat, až v hale někdo skončí s tréninkem. Oddíly nebudou muset sklízet koberce závodnicím doslova pod nohama, jen proto, že se tam tlačí jiní sportovci, často i z jiného oddílu, tedy pronajímatelé atp. Zároveň bude MG sportem, o který budou mít zájem i média, čímž poskytnou fotografům částečnou návratnost investic do jejich, mnohdy drahého, vybavení.
Nicméně kdyby to vše výše zmíněné byla pouze slastná představa, stále tu zůstávají medaile, o které se budou prát krásné slečny. Díky tomu si můžeme být jisti, že se bude stále na co koukat, komu fandit a čím žít.
Děkuji všem těm, kteří se dočetli až sem a byli schopni vnímat, co tím vlastně básník chtěl říci .
Hodně úspěchů a nashledanou v sezóně roku 2010!
Michal „Junior“ Frühbauer