Čtyři zlaté medaile v Plzni
Nikterak originální nadpis, ale po roce zase realita. Čtyři zlaté medaile v Plzni.
V Praze bylo ráno ošklivo. V Plzni bylo celý den hezky.
Poté, co jsem do Plzně přivezl naše dvě rozhodčí, jsem si šel ještě tak trochu „poklimbat“ do auta. Jak už to tak bývá, pátek byl pro mě o něco delším dnem, než jsou všechny ostatní dny v týdnu a z toho plynula moje ranní nevyspalost. Chtěl jsem se nabudit soundtrackem k filmu Rocky III. – kultovním Eye of Tiger, který by za normální situace probral i mrtvého, ale na mě tentokráte Rocky běžíci, posilující a boxující tak nějak nepůsobil a z mojí letargie mě neprobral. Kolem jedenácté jsem se probojoval do našeho diváckého kotle v pravém rohu plzeňské haly, kde na mě čekali již napjatí rodiče. Někteří z nich třímali v rukou svá „fotografická děla“ (Jirka měl svoje místo na ochozu a připomínal mi „hříbečka“), někteří třímali v rukou papíry, na které si psali známky (což už později, radíc půlce haly, dělala bezchybně jen paní Hrubá) a ostatní sledovali začátek náročného celodenního závodu, kterého se účastnilo, zaslechl-li jsem správně, přes 300 závodnic.
V 11 hodin začal závod. Organizátorům to šlo, všechno jako po másle, rozhodčí se moc často nescházely, takže vše bylo, tak jak mělo být.
Naše skladba v kategorii D (kategorie D a E předvedly z časových důvodů pouze jedno provedení svých skladeb) ve složení Belinda, Anička, Vendulka, Terezka a Victorka se již připravovala na své vystoupení před zaplněnou halou, i když šla až snad předposlední ze všech skladeb. Hezké skladby předvedly v této kategorii kluby Bohemians Praha a hlavně SK MG Máj ČB, které pro mě byly díky své choreografii(samozřejmě společně s našimi slečnami) horkými kandidátkami na zisk zlaté medaile. Pak přišla na řadu naše skladba. Maminky nedýchaly, tatínci fotili, já byl celkem v klidu, protože jsem našim věřil a všichni jsme fandili, co to šlo. „Belindy“ předvedly poměrně dobré provedení, s drobnými osobními chybami, ale všechno pochytaly. Je u nich vidět hlavně technická připravenost, díky čemuž prostě vypadají dobře. Po jejich sestavě jsme tedy čekali na známku. A bum ho! Přes 16 bodů a první zlato je v kapse. Já tomu nemohl uvěřit (a zpočátku asi nikdo), ale rozhodlo hlavně lepší provedení sestavy ve srovnání s konkurencí. Děvčata tomu také nevěřila, a tak jsem chytře využil situace a vsadil se s nimi, že jsou vítězkami. Maminky je, aby je udržely v napětí, přesvědčovaly, že jsou druhé, „Belindy“ tomu snad i uvěřily, takže první místo pro ně bylo možná i překvapením. A pro mě vítězstvím sázky o pomyslné „kilo“.
Noo, tak to nám to hezky začalo, nikdo z nás samozřejmě nemyslel na to, že bychom takto mohli i pokračovat, protože Plzeň letos a loni se asi nedá srovnávat. Loni jsme všechno vyhráli, protože jsme vlastně neměli velikou konkurenci, ale letos to bylo úplně naopak – v Plzni chybělo jen Gity Brno, jinak tady bylo vlastně asi to nejlepší, co může naše Republika v moderní gymnastice nabídnout, takže každý dobrý výsledek měl pro nás cenu zlata. A první zlato jsme měli. Hehe.
Jedeme dál, na řadu přicházejí v kategorii Nadějí „Leničky-Anetky“ a v kategorii Juniorek samozřejmě naše stars. Naděje nastupují na plac, všem známé „Mistrovské trikoty“ a pouští se ve složení Anetka, Lenička, Adél, Viktorka, Eliška do prvního provedení. Na našem letním soustředění se mi s nimi opravdu velice dobře pracovalo, je na nich vidět to, že chtějí, makají a naslouchají, což je pro kvalitní přípravu zásadní. Technicky vyrovnané družstvo, s krásnou sestavou, se kterou – když jí zacvičí – nemají moc velkou konkurenci. Aspoň v Plzni jí neměli. První provedení zajely holky naprosto skvěle, opravdu suverénně, byla radost na ně koukat, začínají z nich růst dobré závodnice. Mě opravdu mile překvapily, působily na mě v minulosti vždycky trošku zakřiknutým dojmem, ale včera, přestože si nehrají na hvězdy, všem „vyfoukly rybník“ a tak to mám rád. V sestavě jsem zaznamenal opravdu jedinou osobní chybku, ale jinak super. No a známka, kterou dostaly? V té době o 8 bodů před všemi ostatními.
První provedení juniorek. Loni 5 obručí, letos 5 stuh a Dominika k tomu. Posílila již tak silný tým. Skladba je krásná, stuhy jsou nejtěžší náčiní, maximálně zrádné. A první provedení se nám moc nepovedlo. Množství osobních chyb, k tomu až zbytečný stres. Škoda. Nevadí, uvidíme, jak se jim povede druhé provedení. Známka je samozřejmě řadí na první místa (možná na první, to ale nevím přesně, protože tu nemám výsledky, ani paní Hrubou), ale holky se musí v druhém provedení ukázat v lepším světle. „Padá to“ ale i ostatním, je to prostě tak, jak to je, není proč se na naše holky zlobit.
Druhé provedení Nadějí. Došlo zase k obměně sestavy, v „základu“ je teď Boo a Hugo, takže uvidíme. Taky moc dobré, taky bezproblémově zajeto, ne už sice tolik jisté a samozřejmé a suverénní jako v prvním provedení, o něco více osobních chybek, ale na první místo to bohatě stačí, s pětibodovým náskokem. Takže super. Maminky jsou spokojené, holky se dnes opravdu ukázaly v dobrém světle.
Juniorky. Všichni jim to přejeme. Druhé provedení jsem sledoval s fotoaparátem u oka, mžouraje do objektivu, takže jsem vše viděl ne tak pozorně. Ale holky jely o poznání lépe. Celou dobu vlastně skvělé vystoupení, jen škoda velké „házečky“ ke konci sestavy, která se nepovedla. Ale jinak moc dobré. Hlavně mnohem jistější, bez zbytečných nepřesností. Konkurencí našim byla asi hlavně skladba „Budějic“, taktéž s krásnou choreografií. Čekáme na výsledky (paní Hrubá už má spočítáno, kolik je potřeba bodů „na plichtu“), hlasatel ohlásí známku a je to tam! Super. Hmmmm… třetí zlato.. Tak to je příjemné. Máme radost, začínáme mít vyřvané hlasivky, utleskané ruce, po těch dvou sledech dvou kategorií jsme už všichni docela unavení. Ale spokojení.
Tak a před námi už je pouze elitní seniorská kategorie. Naše seniorky zde budou závodit poprvé v sezóně, takže já osobně ani neočekávám, že v nabité konkurenci Třebíče, Budějovic a dalších, vyhrajeme.
Na těchto závodech jsem si vlastně poprvé všiml, jak rozdílné pojetí obou škol – pražské a budějovické – vlastně je. Budějovice se svými krásnými sestavami (jsou zásluhou choreografky Michaely Šloufové), maximálně zajímavými pasážemi (které jsou pro cvičící závodnice ovšem velmi obtížné) a s výrazným důrazem na uměleckou část skladeb. Na druhé straně stojíme my – my jsme zase bezkonkurenční (všimli-li jste si) ve složitosti a kombinační náročnosti našich „házeček“ – já osobně při sledování některých pasáží absolutně ztrácel přehled o tom, odkud a od koho a vlastně i kam to které náčiní přilétlo a letí. To je zase to, v čem máme my navrch. Ovšem ještě (a teď se do těch stran už úplně zamotám) na třetí straně (hehe) styl třebíčských děvčat – tak trochu profesorský, ale hlavně sladěný a ZACVIČITELNÝ pro celou pětku – jakási sázka na jistotu, ale velice chytrá.
Cítím a vím, že seniorská kategorie bude velikou bitvou, důstojnou tečkou na závěr po tak náročném dni plným společných skladeb.
První provedení Třebíče, v čele se sympatickou jedničkou v týmu Kateřinou Dlabačovou. Moc hezké, hlavně vlastně bezchybné, sladěné.. A díky tomu také vysoká známka, která Třebíč po prvním sledu později vynesla na první místo.
První skladba Českých Budějovic. Strašná škoda, super sestava, ale dívky hodně chybují. Všichni jim to přeci přejeme, užíváme si jejich novátorské prvky, ale v prvním provedení bohužel „nezůstal kámen na kameni“. Jejich známka (která byla, považte, nižší než známka Mariánských lázní) byla pro ně tvrdou ránou. Budějovice jsou sice teď mimo hru o zlato, ale stejně se těšíme na jejich druhé provedení.
Sokol Praha VII. – hezké slečny, solidně zacvičená sestava a třetí místo po prvním sledu.
No a teď už jsme na řadě my. Pětice ve složení Justina, Karolina, Barbora, Martina a Markéta jde na první provedení své skladby s pěti obručemi. Dobře nám to začlo, sestava je nová, moc pěkná, složitá, ale dívky v ní také bohužel dost chybují. Nakonec ale vše dopadne, jak dopadne a není se za co stydět. Já cítím, že na Třebíč už asi mít nebudeme, ale nejsem zklamaný, jsem v pohodě, dívky obdrží 11,425, což je řadí na druhé místo.
Přichází druhá provedení. Celá hala sportovně fandí vlastně všem, my už se těšíme a jsme zvědaví a doufáme, že v druhém provedení ukážou holky, odkud že to ve skutečnosti jsou. Třebíč zase super, snad s jednou drobnou chybou. Ale nízká známka od druhého sledu rozhodčích – pouze 11,05 bodů (od této skupiny rozhodčích jsme my dostali těch 11,425). Budějovice. Mnohem lepší než napoprvé, důstojné rozloučení se se závodem. Škoda- také dost nízká známka. Čekali jsme přes dvanáct bodů.
No a teď už my – kužele, obruče, naše parádní skladba, choreografie od I.H. Složení Oli, Karol, Tina, Bára Z. a Martina. Wow! No tak takhle se nám to líbí! Neskutečné výměny v házečkách, nevím, kam mám koukat dřív (nechtěl bych to celé posuzovat jako rozhodčí, ty musí mít snad pět očí), bezchybný, sebejistý výkon. Řveme, co to ještě jde, už není na co se šetřit, všichni fandíme ostošest. Holky zajely super, mají radost, kouká jim to z očí.
No tak uvidíme, jak to zhodnotí rozhodčí. Paní Hrubá už má vykalkulováno, kolik na zlato potřebujeme (11,975 bodů) a pan hlasatel začíná sdělovat naší známku. D.. A.. E.. (nějaký rychlopočtář z naší skupiny začal vítězně křičet, což pana hlasatele vyrušilo a rozesmálo) hlasatel čeká… Výsledná známka 12,… A ten zbytek už jsem neslyšel, protože celý chodovský kotel vykřikl nadšením. Je to doma! 4 zlaté medaile.
Tak.. Já bych hrozně rád nazval ty naše 4 zlata nějak jinak – když se vyhrají dvě, říká se tomu „dabl“, když tři, možná, že by šlo přes pysky i „tripl“, ale u čtyřech mě nic nenapadá. Napadá mě akorát statistický (fuj) „kvartil“, ale ten už sem asi nepatří. Takže prostě 4 zlata.
Přátelé, nezapomeňme ale – na závodech jde přeci o to vyhrát (či alespoň předvést dobrý výkon). Tak jako se fotbal hraje na góly a často vyhraje i ten herně ne tak dobrý a defenzivnější, tak v gymnastice jde o body a vyhraje jednoduše ten, který jich má nejvíce. My jsme vyhráli vše, co jsme mohli a měli jsme jednoduše nejvíc bodů. Nebuďme hnidopiši a nebuďme rozmrzelí z toho, že jsme „nezajeli“ všechno bezchybně, společné skladby jsou prostě týmovou složitou prací, a tak je bezchybnost velice těžko dosažitelná, a to zvláště u obtížných sestav. My je obtížné máme a přece i to dělá konečnou známku – kdyby to tak nebylo, mohly by se dívky na závodní ploše jen chytat za ruce a dělat dřepy a usmívat se při tom. Hodnoceno Ivetou Šimůnkovou, rozhodčí, která má Brevet III. stupně: „Nejen chyby a pády, ale technická připravenost dětí, držení těla, hlavy, paží a hlavně technika pohybu dolních končetin se projeví ve výsledné známce, stejně jako choreografie, soulad pohybu s hudbou a obtížnost a různorodost využití náčiní a další hodnoty rozhodčí na závodech posuzují. Rozhodl přeci sbor 20 rozhodčích, ne pouze my.“ My jsme šli do rizika a to se cení. Takže hlavu vzhůru, to, co se nepovedlo, musíme zlepšit, do MČR nám zbývá ještě skoro měsíc. Jdeme přeci závod od závodu a po včerejšku přece a realisticky zhodnoceno MUSÍME BÝT MAXIMÁLNĚ SPOKOJENÍ. Přece jsme všechno vyhráli, né? Málokteré vítězství nemá své „ale“.
Teď se musí naše dívky už hlavně psychicky srovnat, protože z psychiky plyne většina hloupých chyb, kterých se musí při Oblastním přeboru a hlavně, nominují-li se, i při MČR vyvarovat. Jestli se nám podaří chyby eliminovat a formu načasovat, máme na to hodně promluvit do konečného pořadí. Když se to nepovede, tak co, jediné, čím si můžou být naše dívky jisté je, že my (jakožto jejich fanoušci, přátelé, trenéři či rodiče) za nimi budeme přeci vždycky stát. Tak jakýpak stres.
Děkujeme pořadatelům za další hezký závod, děkujme našim závodnicím, za skvělé výkony, které předvedly, přejme hodně štěstí všem zúčastněným klubům (a hlavně nám), aby načasovaly svou formu na Národní mistrovství, které se koná 30.11. v Prostějově.
Plzeň máme rádi. Nevím ale, jestli má po těchhle dvou letech také Plzeň ráda nás. Ale snad ano. Budeme se těšit příští rok.