Byla jednou jedna fotka…
Za devatero lesy, za řekou Sázavou i Želivskou přehradou, za pohraničními hvozdy vysočiny, za Devíti kříži a ještě trochu dál, leží metropole Země Moravské – Brno.
Čas od času se tam sjíždějí nejlepší lepé děvy, aby se popasovaly v závodě moderní gymnastiky zvaném Grand Prix. Hodní pořadatelé zpřístupnili tato velkolepá klání i prostému lidu, který se v dobách ekonomické prosperity i recese chce kochat krásou dívčích těl a jejich výkonů. A šli pořadatelé dokonce tak daleko, že malé skupince postižených umožňují na toto klání přístup zadarmo.
Těmi postiženými jsou lidé, kteří se na svět neumí dívat normálně, ale neustále si před oči dávají malé nebo velké krabičky s krátkou nebo dlouhou rourou. Ano, jsou to fotografové…
I z jedné čtvrti na jihu Prahy se do dalekého města vydal tatínek se svojí dcerkou. Doneslo se jim totiž, že se nějací hodní lidé věnují tomu, kdo jim pošle nejlepší fotografii z klání Grand Prix, zájezd do daleké země makarónů.
I řekli si: „Těstoviny máme rádi, požádáme ty hodné lidi o zájezd.“
A jak řekli, tak i udělali. Nastartovali svůj lidový vagón a vydali se na cestu. Tatínek kouzelnou krabičku s rourkou měl, jeho dcerka ale ne. A aby jim cesta ubíhala lépe a nebáli se tolik loupeživých lapků, kteří „pomáhají a chrání“, začali se tedy domlouvat, jak to udělat. Nakonec se dohodli, že si kouzelnou krabičku budou při závodě navzájem půjčovat.
Když začal závod, střídali se spravedlivě a předávali si krabičku a ten druhý zatím volal „bravo“, tleskal a vůbec – choval se jako pominutý.
A tak když závod skončil, nakrmil tatínek jejich koňské síly lidového vagónu u nejbližší benzínové pumpy a vydali se na cestu domů. Po cestě se domlouvali, co s fotografiemi udělají. Mluvili celou dobu tajemnou řečí, jejich slova jako „zoner, kontrol-en, kontrol-há, šift-jedna, té, histogram, atd.“ připomínala řeč blouznivců. No, aspoň cestou neusnuli, nebáli se oněch lapků a v pořádku dojeli domů.
Když se jich maminka a bratříček ptali, co v daleké Zemi Moravské viděli, jen zabručeli, wotevřeli wokna a začali dělat kouzla. Seděli před blikající deskou, mačkali různá tlačítka a neustále přitom drželi v ruce myš. A mumlali opět ona tajemná slova: kontrol-en, kontrol-há, šift-jedna,… Potom požádali jinocha jménem Ímejl, aby vzal fotografie a těm hodným lidem je zanesl.
Čekali den, čekali týden, čekali měsíc, čekali dlouho. Stále se nikdo neozýval. Možná Ímejl zabloudil, možná ho někde chytli lapkové. Ale jednoho dne jim obecní slouha zvaný Utlouk přinesl zprávu:
„Tatínku, vaše dcerka vyhrála! Vyhrála zájezd do země makarónů! A může si na tu dalekou cestu vzít někoho s sebou!“
I zaplesal tatínek, zaplesala maminka, zaplesala dcerka, zaplesal bratříček. Radovali se všichni, tančili a ti tři si předbíhali dcerku, aby je vzala s sebou na dalekou cestu na jih. Jen tatínek moc neplesal, byl totiž smutný… On, který nedá krabičku s rourkou od oka a málem s ní i spí. On, mezi lidmi známý jako fotogun. On, který udílí rady – on byl poražen… Ale zamáčkl slzu, urazil hrdlo láhve, pořádně se napil a s ostatní cháskou vykřikoval: „Už je to doma, už je to doma“!
Bylo to tak – dcerka totiž v jedné kouzelné chvíli, které bylo vyvolána párkem v rohlíku a sprajtem, využila přiznivé konstelace Venuše, Marsu, Jupitera, Luny a Canonu a nafotila při klání „První dámu“, také označovanou místním trubadůrem jako „slečna Kanava“.
Naštěstí neudělala dcerka snímek jen jeden, ale hned několik. A protože potom dobře v ruce držela doma myš a správně mačkala záhadná tlačítka, povedly se jí udělat hezké fotografie (aspoň si to myslí její tatínek, maminka, bratříček a ti hodní lidé).
A protože dcerka má tatínka ráda, vzala ho na cestu na daleký jih. Nebylo to nakonec do země makarónů, ale na ostrov, kde v r. 304-292 př. n. l. postavili místní lidé sochu velikou tak, že se stala jedním ze Sedmi divů světa.
Ale nezazvonil zvonec, proto pohádky ještě není konec.
I donesla se jednoho dnes opět k tatínkovi zpráva, že jiní hodní lidé z říše „Pěti kruhů“ také nabízejí za nejlepší sportovní fotografii odměnu – krabičku za móóóc zlaťáků. I slovo dalo slovo, požádali opět jinocha Ímejla a poslali ty hezké fotografie i těmto hodným lidem.
A opět čekali – den, týden, měsíc, dloooouho. Protože blouznivců s krabičkami s rourkou je všude hodně, ani nedoufali. Až jednoho dne se z jiné tajemné krabičky (která se nedává na oči, ale na ucho) ohlásilo páže z říše „Pěti kruhů“. A zašeptalo tatínkovi tajemnou novinu, kterou už díky síti obvazující celý svět znal v té chvíli kde kdo – jen ne tatínek, dcerka, maminka a bratříček.
„Tatínku“, šeptala krabička, „vaše dcerka vyhrála! Hodným lidem z říše „Pěti kruhů“ se její fotografie líbila nejvíce! Přijeďte se v prvním měsící školního roku do Plzně pro kouzelnou krabičku a další dárky!“
I zajásal tatínek podruhé a spěchal domů urazit další hrdlo…
A zazvonil zvonec… a pohádky zase není konec. To totiž není pohádka… a nebo je? Dcerka vezme jednou pořádou krabičku do ruky a taková je z toho čina…
A jak napsal sám slovutný
Tom Theobald řečí lidí za velikou vodou:
I love these with high angle, so very nice photos. You know high angle sometimes it is the only answer in some sport arenas. Just go find a high place where is nobody else but you…and the gymnast on the carpet. It becomes so clean image.
The carpet becomes a canvas and the gymnast is a painter.
Bravo Eliska!